Závod, an kterém vás může někdo předběhnout aniž by vás předběhl

11. června 2018 v 14:32
Report z páté stovky roku začnu od konce a přitom tak trochu od začátku. Kráčím jednu hodinu po poledni rozpálenými ulicemi Valašského Meziříčí a zbývá mi pár stovek metrů do cíle závodu Valašské kilo. Sužuje mě velké teplo, trápí mě puchýře a zase už nemám co pít, ale už jsem tady. Oficiální cílový čas 15 hodin a 17 minut a 8 místo, pokud odečtu čas, než jsem vůbec vyběhl, tak se vlezu těsně pod 15 hodin. Přesto je to patrně moje nejpomalejší individuální stovka, ale je to zklamání a špatná zpráva nebo jaká je vlastně cena dnešního výkonu? Kvůli odpovědím se musím vrátit na začátek závodu, a dokonce čtyři týdny před něj.
Je neděle 13. května, včera jsem doběhl Čavišovskou stovku na 8 místě, no doběhl, dokulhal. Posledních 40 km mě bolelo koleno a dva dny po závodě je to stejné, nemůžu ani chodit, ze schodů a do schodů to nejde vůbec, nemůžu ani jet na kole. Situace se v prvním týdnu vůbec nezlepšuje, a i poté se zlepšuje jen pomalu. Poprvé můžu aspoň trochu běžet po 2,5 týdnech. Za téměř měsíc mezi dvěma stovkami stíhám jen jeden delší běh necelých 30 km. Jakžtakž do kupy se dávám až týden před závodem. Takže bylo velkou otázkou, co bude koleno říkat na další stovku.
Je pátek 8. června a jsem na startu Valašského kilo. Před startem jsem si nechal profesionálně zatejpovat obě koleno a jdu do závodu s cílem otestovat, jak na tom tedy moje koleno je. Poprvé se účastním stovky s prvky orientačního běhu, kdy až po oficiálním startu zjišťuji jména 6 kontrolních bodů, kterými musím po cestě mezi startem v Mořkově a cílem ve Valašském Meziříčí dojít. Při dobrém trasování by měla trať měřit prý cca 95 km a mít převýšení okolo 3500 m. Trvá mi déle než většině soupeřů než se zorientuji a vyběhnu, což není optimální začátek, ale co už dnešek stejně mám v plánu pojmout jinak než mám ve zvyku. Jsem rád, že neabsolvuji rychlý start se soupeřením s ostatními a vybíhám v klidu a dalším cílem je otestovat, jestli když vyběhnu pomaleji, tak mi vydrží síly déle a poběžím později rychleji.
Vybíhám z Mořkova a hned pěkně do kopce směrem k prvnímu kontrolnímu bodu Kamenárka rozcestí, hned na tomto prvním úseku nepracuji nejlépe s mapou a záhy si uvědomuji, že šlo jít o necelý kilometr kratší cestou s menším převýšením, co co už. Hned po cca 6kilometrech narážím na Daniela Pospíšila, s kterým běžím společně až do řádově 65 km kilometru. Většinou nepotkáváme nikoho dalšího, jako bychom se šli jen tak proběhnou po Valašsku v noci. K pořádnému kontaktu s dalšími závodníky dojde až na první občerstvovačce na 48 km, ale to předbíhám, pěkně po pořádku. Na 8kilometru narážíme na první kontrolu a jsme v ten okamžik ve čtyřech, tak nějak krátce společně vyhodnotíme další postup, kudy běžet na další kontrolu na Čertův Mlýn. Nejdřív směřuje po krátce hřebenovce směrem na Velký Javorník a na rozcestníku pod ním to bereme prudce dolů na Pindulu a odtud prudce a dlouze nahoru přes Radegast a Pustevny na Čertův Mlýn. Škrábeme se s Danem těžkým stoupáním v protisměru Beskydské sedmičky a poprvé začínáme tušit, že vzhledem k pouhým dvěma občerstvovačkám a horkému počasí bude velkým problémem voda. Při výstupu narážíme na jednu nepoužitelnou studánku. Tohle jsou pro mě asi nejhorší místa na trati, opravdu těžká stoupání, noc….chce se toho nechat a spát…těžká šichta. Daniel na Pustevnách zastavuje a vyloudí od popíjející skupinky vodu. Proto mu na chvíli utíkám, ale nijak to neženu a proto se brzo zase setkáváme. Cestu z Pusteven na Čertův Mlýn si opět zbytečně komplikuji a o pár set metrů si ji prodlužuji během přes vrchol Tanečnice po červené místo, abych běžel po zelené pod ním.
Vydáváme se směrem k hranicím se Slovenskem na třetí kontrolu a současně první občerstvovačku a nevzdálenější místo na trase. Jsme na 26 kilometru. Čeká nás dlouhá část trasy, kde budeme převážně klesat, krátce po odběhnutí z kontroly narážíme na studánku. No trochu jsem se stojící vody bál, ale umřít žízní fakt nechci, takže nabíráme vodu a pokračujeme dál. Už kolem půl páté svítá a pro mě je toto období nejlepší částí závodu. Už je světlo, ale ještě tak nepálí sluníčko, paráda, chvílemi mám pocit, že by to nemuselo být tak zlé. V posledním kopci před nevzdálenější kontrolou narážíme na další studánku tentokrát bezpečněji vypadající a voda je opravdu výborná. Dobíháme na občerstvovačku a kontrolní bod na 45km na rozcestí Hluchanka na hranicích se Slovenskem. Tady narážíme na trojici závodníků, vyrážím chvíli po nich a chvíli před Danem. Následuje pro mě velmi příjemný sedmikilometrový úsek po hraničním hřebenu. Trojici dobíhám a utíkám jim, v tenhle okamžik jde vše dobře, ale ještě je to 50 kilometrů do cíle. Tuhle část trasy jsem si užíval asi nejvíc ze všech včetně moc příjemného bonusu v podobě úžasných výhledů na masiv moravskoslezských Beskyd včetně hřebene, po kterém jsme před chvíli běželi přes Pustevny a včetně královny těch hor Lysou Horu. Na rozcestí Boubalka mě dobíhá Dan a přesvědčí mě, že následující úsek nepoběžíme podél frekventované cesty, ale dáme si to o skoro kilometr delší trasou s větším převýšením. Na konci úseku zjišťujeme, že trojice šla po cestě a kousek nás předběhla. Aneb jak Vás může na závodě někdo předběhnout aniž by vás předběhl. Máme dost sil a naháníme je až je na dalším kontrolním bodě na rozhledně Miloňová po cca 63 kilometrech doháníme a předháníme. Ale to už je vše jinak, kousek od rozhledny jsem si dal gel a mám žaludeční potíže, které mi hodně znepříjemní minimálně následujících 13 kilometrů. Přelévám vodu z camelbagu do předních flaštiček, abych se mohl pořádně napít. V důsledku toho mi utíká Dan a předbíhá trojice soupeřů. Voda mě přece jenom na chvíli probere a já trojici opět dobíhám a utíkám jim,. Na chvíli doženu i Dana, ale přichází další komplikace v podobě puchýře, než si přivyknu nové bolesti a začnu ji ignorovat je Dan pryč a už ho neuvidím. Nakonec je v cíli na šestém místě o osmnáct minut přede mnou. Ted se mi bojuje opravdu těžko, i v seběhu musím občas na minutku sednout, dáchnout si.
Konečně dobíhám do na dlouhou dobu nejnižšího místa na trase do vesnice Hutisko- Solanec. Mám štěstí v neštěstí, fakt je mi zrovna zle…ale hned na kraji vesnice je venku o domku mladá paní a já ji poprosím o naplnění flaštiček s vodou a navíc mi řekne, že ve vesnici je hospoda. Hurááá, možná přežiju. Sice si tím minimálně o kilometr prodloužím trasu, ale bez hospody bych fakt asi doběhnout nezvládl. V hospodě si dávám půllitr kofoly a sklenici vody a nechávám si znovu doplnit jednu z flaštiček. A jede se dál, během pobytu v hospodě mě dle očekávání předběhla pro dnešní závod osudová trojice soupeřů.
Jsem na cca 75 km, 25km do cíle a jedna věc je jistá, to že jsem na začátku běžel pomaleji rozhodně nemá zásadnější vliv na moji energii a rychlost v poslední cca čtvrtině trati. Pohybuji se už dost pomalu bez energie, což může být, ale zčásti způsobeno tím, že už nemám odvahu na další gel a tělu dost chybí sacharidy a takový ten drajv. Zvlněnou krajinou dobíhám na předposlední kontrolní bod a durhou a současně poslední občerstvovačku. Opět je tu moje oblíbena trojice soupeřů, tentokrát už je vidím konečně naposledy. Jako vždy se na občerstvovací stanici moc nezdržuji a běžím dál. Směrem k poslední kontrole a pak do Valašského Meziříčí. Blíží se poledne, je už opravdu velké vedro a chci být co nejdřív v cíli, čímž se dostáváme ke konci závodu a k začátku mého reportu.
Jsem v cíli, jsem 8 běžel jsem cca 15 hodin a co dál? Myslím, že nebýt orientačního stylu závodu a netypického startu, tak bych patrně o dvě až tři místa vepředu, ale taky možná ne. Určitě je výborná zpráva, že drželo zatejpované koleno, téměř jsem o něm nevěděl a během závodu se jeho stav nezhoršoval. To je super. Co není super je celkový čas, prostě tam chybí rychlejší první třetina tratě, kterou většinu běžím mnohem rychleji než dnes, ale to je dáno jiným typem závodu. Negativem jsou opět puchýře, nepoučitelně jsem opět použil Salomony, čtvrtá stovka a pořád zlobí, znovu už fakt ne. Pro mě novým problémem jsou od trička odřené bicepsy, tohle jsem dřív neznal, stane se.
Dva dny po závodě to beru vše čím dál víc optimisticky, nohy mě pobolívají, ale není to nic hrozného bývá to někdy mnohem horší. Když si uvědomím, jak málo jsem toho naběhal za měsíc mezi stovkami, tak je vlastně úplně šílené, že jsem to zvládl se ctí jakžtakž a že se cítím po závodě celkem v dobrém stavu. Teď je potřeba během 4 týdnů do další stovky naběhat přece jenom o něco víc, i když to nepřehnat a hlavně něco v posilovně naposilovat. A na červenokostelecké stovce udělat konečně zase nějaký pořádný výkon, to znamená bez ohledu na pořadí dát stovku pod 13 hodin.
 

Zásadní změny

1. června 2018 v 20:53
Změna je život, už jsem to naznačil v článku, kde píši o zranění kolene. Ve všem je potřeba hledat něco pozitivního a součansě je potřeba nikdy neusnout na vavřínech a mít hlavu a mysl otevřenou. Takže o co jde? Letos běhám opravdu hodně, přesto výsledky nastovkách nejsou nic moc, není to zlé, ale běhám tak nějak pořád stejně nebo o malinko hůř, místo abych se zlepšoval. K tomu si přidejme problémy s kolenem a že se mi na sebe v poslední době nějak hůř kouká v zrcadle a je rozhodnuto, musím něco změnit.

Několik posledních let, i když jsme třeba zrovna nechodil nějak pravidelně do posilovny, tak jsem nějakým způsobem posiloval. Minimálně dvakrát týdně v rámci bootcampu. Případně jsem půl roku před ironmenem dost intenzivně chodil plavat a k tomu sjem cvičil doma s vlastním tělem, ted v tomto směru nedělám už měsíců nic a jím čím dál hůř.

Tááákže změna....nastává ubírání běžeckých kilometrů a přidání posilování. V prvé řadě je potřeba kvůli běhu nabrt nějakou svalovou hmotu na nohách a posílit střed těla, ale celé tělo se zaslouží pozornost. První změny začaly před víc jak týdnem začal jsem doma cvičit kliky, používat zaprášené desetikilové jednoručky, hrát si s expandery a střed těla trápím v plenku.

Ale dnes přišel další zlom k opětovnému získání lepší běžecké formy alepšího těla současně. Pořídil jsem si multisportkartu, tedy kouzelnou kartičku, která mi za 600kč měsíčně umožňuje chodit na bezmála 150 sportovičtě v Brně všeho druhu: počínaje posilovnami, přes spinning a saunu až po bazény. A dnes mi začala platit a já hned zaútočil na posilovnu. Takže jízda začíná, snad to pocítím na běhu i v zrcadle.

Pomalé rozbíhání

1. června 2018 v 20:40
Hurááááá, uplynulo víc jak 14 dní od Čavišovské stovky a já se konečně pomalu vracím k běhu. Ve středu jsem zvládl první 4kilometry. Ve čtvrtek jsem byl odvážný, odložil jsme kolo a vydal jsem se na 5 kilometrů dlouhý běh do práce a po práci zase z práce. A dnes jsem z práce dokonce běžel oklikou a uběhl jsme 10km a v součtu s ránem 15 kilometrů. A světe div se koleno drží. A co přesně se pod slovem drží skrývá za stav? Po odběhnutí někoika málo kilometrů se stav kolene nezhoršuje. Při samotném běhu o kolenu vím a není to běh jakého jsme schopný ve zcela zdravém stavu a ve formě, což může bý částečně i otázky hlavy. Beprostředně po doběhu je problémová noha taková zatuhlá, ztažená, ale snad bude lépe a lépe. Každopádně zásadní novinka zní: Už zase běhám, sice pomalu a krátce, ale běhám. Úplně pomalu se tedy do toho dostávat nemůžu, protože už za týden mě čeká další stovka. Druhá zásadní novinka příjde v následujícím krátkém článku.
 


Plavání a blog

30. května 2018 v 17:55
Dnes malá retrospektiva a trochu zamyšlení. Četl jsem si zpětně články z konce roku 2016, ve kterých popisuji začátky plavání a to, jak jsem konečně začal dýchat do vody a že tak udělám pár temp po sobě. Vtipné, jakoby to dnes už ani nebyla pravda, ne že bych byl kdovíjaký plavec to rozhodně, ne. Nicméně jsem po půlroce tréninku plavání zvládl celkem se ctí 3,8km na ironmeovi a od té doby jsem si hrál s vlnami v moři v Řecku a Thajsku a uplavat stovky metrů na přehradě a vypadat u toho jako sportovec pro mě není problém. Kdyby mi ironmen nepřinesl nic jiného než, že jsem se naučil obstojně plavat, tak jsem rád, třeba budu mít díky tomu jednou větší šanci naučit to potomka. Jsem prostě rád, že patřím mezi relativně malé procento Čechů, kteří se nechodí k vodě jen válet a cákat, ale chodí tam plavat.

Hodnocení po poločase poháru

27. května 2018 v 20:09
V minulém článku jsem psal o problémy s kolenem a o otevření hlavy a odnesení si něčeho pozitivního. NE, rozhodně neutíkám z boje, nevzdám se pro letošel cíle uběhnout alespon 8 stovek v poháru CSUT a pokusit se zaútočit na něajkou slušnou pozici v poháru. Mám za sebou 4 stovky poháru a chtěl bych dnes vyhodnotit jak se mi daří v poločase letoční výzvy a trochu to porovnat s lonským rokem a výzvou v podobě ironmenna. Pěkně postupně tedy:

Malohanácká stovka(cca 100km): dělené 3. místo , čas 12 hodin a 12 minut: S umístěním i časem spokojenost, velká krizec v půlce, ale pak se můj výkon zlepšoval a sebral jsem se a ke konci jsem dostihly dva závodníky před sebou.

Brdská stezka(120km): 5. místo, čas 18hodin a 39 miut: Stodvacet kilometrů je prostě trochu moc. Tahle stovka byla poznamená spoustou komplikací. Byla těsn po návratu z Thajska. Po pár kilometrch mi praskl camelbag a promočil mi vše včetně bod. Musel jsem použít téměř nerozchozené nové salomony. Hodně jsem si batohem odřel záda. Vybil jsem mi telefon a jsem šel 10km bez gps. Všechno špatně a ke konci se to nasčítalo a přišel jsem o třetí místo cca 4km před cílem. Škoda, ale hodně si cením toho, že jsem to nějak dobojoval,i když v poslední fázi už jsem to trochu s halvou prohrál. Zatím nejtechničtějsí stovka patrně.

Jesenická stovka(104km): 21 místo, 14 hodin a 21 minut: CHTěl jsem čas pod 15 a mám ho. Umístění skokově nejhorší, co jsem kdy zaběhl je dané velkou konkurencí na závodě. Takže s časme i umístěním spokojenost. Poprvé mě na závodě výrazněji zlobí koleno. Velký boj chvílemi. Nejvíc mi kromě hřebenových úseků chutnal dlouhý kopec na Šerák. Hodně jsem vnímal vliv gelů.

Čavišovická stovka(104km): 8. místo, 13 hodin 41 minut. Bláznivá stovka, parádně běháva, šílený úprk na začátku. Musím říct, že svalově a co se týká sil asi nejlepší stovka, i ke konci jsem měl cílu běžet, ale poseldních 40km byl problém s kolenem, které mě hodně limitovala hlavně v sebězích. Na takové trati bych měl běhat času určitě pod 13km spíš ke 12 hodinám, dlouho to vypadalo reálně...ale koleno.

O celkovém průběžném 17. míst v poháru spočítaném p oprvnách dvou absolvovaných závodech nemá cenu nic psát a spekulovat, protože spousta lidí předemnou už za sebou měla víc závodů. S lidí, kteří šli dva závody jsem byl třetí. nicméně myslím, že cíl být do pátého místa celkově musím přehodnotit, tak na umístění do desítky. Každopádně jsem zjistil, že někteří borci, jsou v porovnání se mnou úplně jiný level a když se sjede špička jako na Jesenické, tak je hranou, tak top 20. Uvidíme na co budu stačit, hodně záleží na volbě závodů, protože mají různé bodové hodnocení. Budu bojovat a rvát se, pokud mi to koleno dovolí, tak už za dva týdny mě čeká Valašské kilo, snad to klapne,protože další závody byhc pak musel dost lepit, abych těch 8 stihl nějak poskládat.

.

Zranění

26. května 2018 v 17:52
Čtvrtá stovka v tomto roce a druhá ve dvou týdnech mi vystavila na nějakou dobu stopku. Koleno bylo první dva dny natolik nepoužitelné, že jsem nemohl ani jet na kole, o lidské chůzi nebo o plynulé chůzi do shodů a ze schodů jsem si mohl na nějakou dobu nechat jen zdát. Když jsem šel po schodech, tak jsem musel pěkně tapkat, nahoru vždy první pravá a levá a k ní jen dotáhne a dolů naopak vždy první levá. Mými nejlepšími kamarády se staly ledový obklad,mastička Voltaren a kloubní výživa. V pátek přibyly do party další dva partáci tejpy a tenisák na masáže a situace se začala konečně lepšit.

Dnes uplynulo od závodu už 13 dní a pořád to není úplně ono, ale po týdnu jsem začal jezdit na kole a chodím celkem plynulo. V posledních dvou dnech jsem se zkusil rozběhnout, ale vždy jsem to zabalil po pár stovkách metrů s tím, že to ještě malinko cítím a že nemá cenu to uspěchat a léčení zpomalit. Už mě tedy situace dost štve a hlavně, když je pěkně, tak dost trpím, ale co se dá dělat. Každpádně se snažím chápat vše v souvislostech a řídit se myšlenkou, že vše zlé je k něčemu dobré a výsledek v Čavišově a následné zranění trochu otevřely hlavu a některé věci se brzo změní. Pomalu přivádím myšlenku k životu a víc o ní bude v dalším článku, který příjde brzy.

Čavišovská stovka

13. května 2018 v 15:34
Report o další stovce začnu zeširoka. Každá slovka má svůj příběh, nějaký začátek, zápletku, krizovou situaci a nakonec dosažení vrcholu. Já vám dnes popovídám příběh své čtvrté letošní stovky. Na závod jsem přijel společně s setkal s kamarády Titusem a Tomáše, které jsem poznal na Malohanácké Stovce, a jejich kamarádem Romanem. Oba moooc dobří běžci. Hned od začátku šílený kvapík, který vyprovokovali oni dva + jeden další běžec Marek Stříž. A co jsem dělal já? Jak začíná příběh mé stovky? Hurá za nimi samozřejmě. Jsem hloupej a nemám na to, ale jsem aspoň odvážnej. Jak dlouho mi to vydželo, byl jsem odpáraný cca po 4 kilometrech, které jsem proletěli za 18 minut, tedy za 4:30 na kilometr na začátku stovky :-D. Blázni, jako by jim letělo za chvíli letadlo či co. Nutno podotknout, že v tento okmažik jsem neztratil kontakt na fyzicý výkon, ale z důvodu nastávající tmy a seběhu. Jojo, je to součást výkonu, takže žádné výmluvy, ale pravda se říct musí, nejssem dobrý technik, navíc po tmě blbě vidím a prostě v sebězích po tmě dostávám na prdel. Do kopce si myslím, že bych je uvisel o dost déle a neměl jsem ve stoupání výraznější problémy, dokonce jsem vyběhl z vesnice pár desítek metrů za nimi a v kopci is je docvakl. Nevadí od začátku to vypadalo na one men show, což byla nakonec pravda, jen jsem občas do svého pořadu přizval hosta.
Ted trochu čísel z první cca pětiny závodu:
  • prvních deset kilometrů za 50minut
  • první půlmaraton za 1h 52minut
Asi není co dodávat, i když jsem odpadl z první trojce běžel jsem dost nad plán. Sice mě na 15kilometru a pak cca na 19 předběhlo po jednom běžci, ale to mě až tak nezajímalo, soustředil jsem se spíš na tempo a to bylo skvělé. Cíl byl směřovat to někam mezi 12 a 13 hodinami. Přišel dost zamotaný úsek okolo 30kilometru před první občerstvovačkou na rozhledně Šance. V mapě značená turistická značka, po kteér máme běžet podle itineráře, gps trasa závodu vedla trochu jinde a já běžel podle mapy ještě jinudy, ale tvrdošijně jsem se držel reálných žlutých značek a odrazek a nezmatkoval a došel k rozhledně asi jen s nějakým 100m kufrem. Po občerstovačce jsmev vytvořili skupinku na 5-8 místě, propadl se k nám jeden běžec, co více bloudil. Pokračoval jsem s nimi cca 5 kilometrů, ale bohužel se opakoval stejný scénář jako po startu, seběhy byly problém a když pak přišel jeden dlouhý s těžším terénem, tak jsem rázem byl sám a na 8 místě. A následovala další komplikace a to úzká kamenitá cestička se spoustu tmy za zámkem v Hradci nad Moravicí. 5 kilometrů dlouhé trápení a pád na 9 místo. Tohle mi fakt nesedí tma k otmu mlha do toho pzká cestička. Viděl jsem kulové a začal ztrácet optimismus ohledně dosažené dobrého času. Ale objektivně topořád nebylo, tak zlé úsek končil po ccaa 43km a na maraton jse měl 4 hodiny 38 minut. Jinými slovy, pořád byl výhled dát to pod 13 hodin úplně v klidu. Cesta dále ubíhala v klidu a já držel slušné tempo, přestože jsem měnil čelovku, pak baterku a tak vůbec. Pořád to bylo dobré, příběh stovky plynul dál bez větších komplikací a krizí. NEdostatek elánu jse dvakrát zahnal gelem. Na 55 kilometru jsem se u kontroly setkal s jedním se soupeřů, chvíli před kontrolou jsem mu utekl, jsem ho předběhl, když kufroval a za chvíli mě zase dohnal on. Zrovna přicházel úsek s vlastním zančením, takže se společnost hodila, byla větší šance nekufrovat, což se i povedlo a když nepočítám dvě cca stometrocé zaběhnutí na rovině, tak jsem za celý závod nekufroval. Neseběhl si někam dolů, abyhc se pak vracel nahoru, neběžel jsem nikde zbytečně do kopce. Běželi jsme ve dvou až do občerstvovačky na 65km. Kde jsem doběhli dalšího běžce, já vyrazil s občerstvovačk nejrychleji a dostal se patrně na 7 místo, ale těžko říct. Myslím, že jsem měl celý závod přehled kolik lidí předemnou je a najedou jsem nakonec v cíli prý 8, i když jsem přesvědčený o 7 místě :-D. Ne že by to hrálo roli nějakou. Kousek za ob4erstvova4kou bohu6el přišla zápletka a ten pravý příběh této stovky. Po cca 67 kilometrech zvládnutých za parádních 8 hodin a 10 minut tedy se stále reálnou šancí být pod 13 hodin, mě začalo hodně bolet koleno, měl jsem bolesti při běhu do kopce i po rovině a ještě horší z kopce. Brzo jsem spadl pod dva závodníky s občerstvovačky.
Dalších 5,5 hodiny, to byl příběh o překonávání bolesti a snaze běžech, abych nešel závod 16 hodin. Když jsem se rozběhl, tak postupně se bolest kolena odmlčela, spíš jsem ji přestal vnímat. NEměl jsem ale sílu už běhat kopce souvisle a po přehcodu do chůze vždy hodně bolelo se rozběhnout. Popravdě kdyby se nějak závod motal už kolem cílového místa asi bych závod ukončil a tělo si nehuntoval, ale co se dalo dělat.....4 hodiny ráno i nejkratší cestou 20-30km do cíle, to jsem to už rovnou raději došel po trase. Na poslední občerstvovačce mi bylo oznámeno, že jsem 8. Pak jsem dlouhé kilometry nikoho nepotkal až na poslední kontrole nějakých 6km do cíle mě najednou dorazili dva závodníci, kteří mi utekli v seběhu u Hradce nad Oslavicí. Před námi cca 6km, které začínalo stoupáním. Příběh vrcholí, než si označili kontrolu, tak jsem sebral poslední zbytky sil a kopec vyběhl, aby měli pocit, že mám ještě do sil a nesnažili se mě nahánět, pak jsem jim zmizel za rohem z očí. Moje taktika naštěstí přesně vyšla ukázal jsem sílu a pak už mě nikdy neměli na dohled a neměli sílu mě nahánět. Dorazil jsem do cíle v čase 13:41 minut. Chtěl jsem pod 13 hodin a silách to určitě nebýt kolena bylo.

Hodnocení? Za vítězným Tomášem propastných 2,5hodiny a za třetím Titem hodinu a čtyřicet minut. Za prvních dvě třetiny trati s kolenem relativně v pohodě jsme na něj ztratil těch čtyřicet minut a v poslední třetině pak tu hodinu. Takže na první pohled žádný důvod ke spokojenosti s časem. Nicméně jsou to další zkušenosti další slušné umístění v dobré konkurenci. Nedá se nic dělat opusitlo mě počáteční štěstí, kdy jsem na prvních dvou stovkách nenarazil na žádné opravdové borce a vyhrál je :-D

Jesenická stovka

8. května 2018 v 19:05
Je to tady třetí stovka roku, ta zatím nejvíc hornatá...Jesenická stovka. Tentokrát nastupuji bez ambicí útočit na čelo závodu. Předešlé výkony soupeřů jsou úctihodné a já si stanovuji cíl být do třicátého místa a sledovat spíš vlastní výkon a dosažený čas...cílem je pod 15 hodin.
Dlouho jsem přemýšlel jaký použít batoh a boty a co ci obléct. Měl jsem sebou salomony, které mi rozbily nohy před třemi týdny na Brdské Stezce, ale cítil jsem se v nich postupně lépe a lépe a nakonec jsem se rozhodl jim věřit víc než lowendům s decathlonu. Dalším otazníkem byl batoh, věřit mnohokrát použitému Arcore nebo novému o něco většíu batohu z lídlu, na kterém se mi líbí několik menších dobře dosažitelných kapsiček. Nakonec jsem se rozhodl pro risk a nový batoh. Oblékl jsem se nakonec dost nalehko a kromě trička jsem si vzal jen vestičku a jen lehké komprosení kratasy.
Už to začíná, neumím se držet ze začátku vzadu, chci mít přehled, pokuď mě to má zničit ať mě to zničí. Od začátlu stoupáme vzhůru a dlouho budeme. Po pár prvních kilometrech se nacházím na 11. místě, úplné čelo mi přecejenom trochu odskočilo, ale zase nechci úplně bláznit. Postupně se propadám a po pár set metrech těžšího stoupání jsem na 15. místě, přichází na řadu první noční klesání, které mí moc nesedí a ztracím další místa, ale daří se mi zachytit dvojice mladých soupeřů a v táhlém stoupání se konečně trochu chytám.
Dostávám se na dvacátý kilometr a přichází první dlouhé klesání, které s krátkou přestávkou měří 7km. Jedná se o klesání po nezpevněných cestičkách, což obvlášť po tmě nemám zrovna v oblibě a navíc mě začíná trápit levé koleno. Klesám osamoceně a až na kontrole na 30km se setkávám s několika lidmi a předbíhají mě dočasně první dvě ženy závody. Opět spíše stoupáme a já chci co chvíli umřít. Chvíli se dotahuji ve stoupání na menší skupinku, ale nakonec mi odskočí. Dobíhám do Ramzové. Hurá tady to znám, tady startuje Jesenikcý horský maraton, který jsem čtyřikrát běžel a po jehož trase se ted těch 42km povětšinou poběží. To byla ta dobrá zpráva. Teď ta špatná, trasa maratonu začíná cca pěti kilometry těžkého stoupání na hřeben do výšky přes 1400mnm na vrchol Šerák. Přichází mi sms od sestry, která mě povzbudí. Komunikuji s Baruškou a snažím se nějak motivovat. Na rozcestí u Vražedného potoka, kde začíná ta nejhorší část stoupání, sedám si na odpočívadle, piji první energy dring a dávám si první gel. A pomalu stoupám. V těchto místech se setkávám s Jaromírem Čihálem, s kterým s přestvákami běžím až téměř do cíle.
Při stoupání trpím, ale gel začíná zabírat a ostatní očividně trpí ještě víc a než vystoupáme na hřeben přeběhneme několik lidí, konečně jsem někoho předběhl. Mimojiné předbíhám i druhou ženu pořadí. A co je hlavní plním cál pro první část závodu dostávám se na hřeben (43km) před rozedněním. Dále pokračujeme po hřebenu, přes Keprník a Vozku k Vřesové studánce. Na tomto úseku nemám zásadnější problém, i když stoupání samozřejěm dávají zabrat. S vyjímkou stoupání n aVřesovou Studánku, která mí stejně jak vždy při horském maratonu chutná a vyhovuje. Není příliš prudké a prostě se m itam běhá pěkně, navíc vím, že od Vřesové Studánky mě čeká cca 4 kilometry dlouhé klesání, kteér mi dá zabrat zase jiným způsobem. Ano je to tak, jako obvykle postupem času hodně bolí i klesání a ke konci tohoto 4 kilomteru dlouhého už se těším na stoupání., které vzápětí přichází.
Další velkou krizi dostávám při stoupání na Malý Jezerník okolo 58 kilometru. Do té doby jsem běžel s Jardou a nikoho dalšího jsem dlouhé kilometry neviděli. Jak mi začne docházet, tak mi mizí z dohledu a další závodník mě předbíhá a jeden dobíhá. Příliš dlouho váhám, než si vypiji další drink a dám gel, to byla velká chyba, když si je těsně před Jezeníkem dám, tka brzo nabíhá energie a o dva kilometry dál u Švýcárny už se mi běží zase pěkně a ještě před rozcestním pod Pradědem, Jardu dobíhám a ryhcle mu mizím. Celkem příjemně se mi klesá k Ovčárně a stoupá k Petrovým Kamenům. Přichází téměř deset kilometrů dlouhý hřeben mezi Petrovými a Ztracenými kameny, kde se dá hodně získat,pokuď má člověk dost sil. A já je kupodivu najednou mám, navíc mi foukne do zad a zažívám jeden z nejlepších úseků v mé krátké ultra kariéře. Fakt paráda, ta samozřejmě netrvá věčně a navíc řeším problém s vodou (stejně jako na Brdské stezce mi nějak vytekla většina camelbagu), ten naštěstí dočasně řeším ještě na hřebenu u Jelení Studánky. Následuje seběh na chatu skříek, kde je občerstvovačka. Tenhle úsek naopak nemám rád, napřed je to hoděn technické a prudké a je to takové pro mě nepříjmné klesání, kousek před občerstvovačkou mě dobíhá Jarda a Ondra Kacar, závodník, který se také ještě několikrát ve vyprávění objeví. Mám štěstí a u občerstvovačky se naše síly spojí. Ondra má v dané fázi nejvíce sil a po pár kilometrech nám utíká jsem na nějakém 85kilometru a máme 20km do cíle. Mě za chvíli zase utíká na chvíli i Jarda, ale zase se po pár set metrech setkáváme.
Přichází úsek turbuletních změn, které určí mé konečné umístění v závodě. Krátce před kontrolou na 86km dobíháme Ondru, kteý řeší žaludeční potíže a předbáháme ho, kousek za kontrolou předbíháme další trojici závodníku včetně první ženy. Následuje krásné klesání do Rapotína. V něm se mi probuzí puchýř a navíc řeším problé s vodou. V Rapotíně si kupuji něco k pití a vyndávám z pravé boty vložky a bolavý puchýř se lepší, mezitím mi bohužel uteče nejen Jarda, ale proleét kolem mě i Ondra a další tři závodníci. Mám šílenou krizi sotva se vleču vesnicí k dalším stoupání a mírně mě předhání první žena pořadí a jeden závodník. Přicházíme pod prudké stoupání, kde chvíli otálejí a přemlouvají asi své tělo k pohybu, toho využívám a v těžkém stoupání jim utíkám a osamostatňuji se. Za chvíli potkávám opět Ondru sedí opřený o strom a říká, že mu došlo...dodnes nechápu, jak se zmátořil a nakonec jsem ho ještě jednou viděl (o tom později). Dobíhám na další kontrolu Rozhledny Bukovka. No u rozhledny, kontorla je nahoře na rozhledně a čeká mě dost schodů. Po kontrole se opět setkávám s Jardou, jsme deset kilometrů od cíle a běžíme spolu dalších cca 7km až k polsendí kontrole před cílem. Snažíme se držet slušné tempo a blížíme se do cíle. Absolvujeme poslední delší stoupání ke kontrole na Městskych Skálách.
Už mi hodně dochází síly, ale konečně jsem na poslední kontrole, nějaká tři kilometry od cíle. Už budeme jen klesat, přesto nechám Jardu běžet, a sám už jdu víceméně na výlet. Což způsobí, že mě asi 200metrů před cílem dobíhá z mrtvých stanuvší Ondra Kacar. Sprintuje a snaží se mě předběhnout, nicméně také vyždímám poslední zbytky sil a také sprintuji a odrážím těsně jeho úkol a konřím na parádním 21. místě v čas 14 hodiny 20 minut. Těsně za námi dobíhá první žena. Ponaučení pro příště, snažit se vyždímat se až do konce a nevypouštět.

Jak vyhodnotit závod? Splnil jsem oba cíle časový i celkové umístění. Sice jsem poprvé jsem na ultra nebojoval na stovce o bednu, ale konkurence byla šílená. Víteství Roberta Frohna za 11 hodin a 20 minut mluví za vše. V průběhu závodu jsem měl několik menších i větších krizí a občas se mi naopak běželo skvěle. Vždy mě nakoplo použití gelu, takže rozhodně asije potřeba si jich brát trochu víc a víc se na ně spolehnout. Další stovka ě čeká hned za týden v Mukařově, takže teď odpočívat a regenerovat a uvidíme co ve mně je.

Brdská stezka

17. dubna 2018 v 18:14
Dva dny po návratu z Thajska, 14 denním flákání přichází třetí ultra roku (LH24, Malohanácká stovka). Na startu mám podobný plán jako vždy, neútočit, ale přitom se držet čela a doufat, že vydrží tělo co nejdéle. Během této "stovky" se spousta věcí pokazila, téměř vše, co se pokzit mohlo, ale pěkně postupně. Od začátku to nebylo kdovíjaké tempo, rozhodně pomalejší než Malohanácká. Krátce po startu se dostávám do tříčlenné skupinky na čele. Hned na začátku přišel první problém, keré zapříčinil další problémy. Bohužel jsem nejslabší z trojice v sebězích (i vinou špatně svítící čelovky) a po nějakých 10km mi dvojice mizí a já chvíli patrám kudy se vidat dál. Ale podařilo se, sám běžím jen pár kilometrů, jak si musím víc všímat značek, když běžím sám, tak zpomaluji a dobíhá mě skupinka tři běžců a běžkyně. Řikal jsem si,že noc přečkam s nimi,nebudu to hnat a uteču jim za svetla a bud třetí :-D Tak úplně jsem to nedodržel,možná to byla chyba možná ne. Do kopce jsem byl ze skupinky nejsilnější a dalších pár kilometrů bylo takové natahování gumy...vždy jsem kousek odběhl a pak se něčím zdržel a zase jsme se seběhli. Zdržením bylo například psaní zpráv Barušce či snaha vyměnit baterky v čelovce, což přiznejme si jde dost špatně po tmě při vypnuté čelovce, takže se to nezdařilo :-D- Nakonec se skupinka postupně přecejenom rozdělila. Nejdříve jsme se oddělili tři....já, nakonec první žena v pořadí a čtvrtá celkově Klára Zelenková a Hynek Urban. Dorazili jsme na občerstvovačku na 33km a s Hynkem jsme se odpoutali negentlemansky od Kláry. Můj cíl zněl tedy jasně byly cca tři ráno a já potřeboval do rozednění běžet s někým. Nasadili jsme vzhledem k okolnostem celkem sběsilé tempo a já se držel zuby nechty, protože jsem opravud nechtěl běžet sám a mít o to větší problém s navigací. Nakonec mi Hynek utekl, ale to už se blížilo ráno a já se rozhodl pošetřit. Spokojil jsme se s průběžným 4. místem a doufal, že se to nějak vyvine. Vůbec nemám zpětně přehled co se událo, na kolikátém kilometru a kolik hodin. Ale k rozdělení došlo řádově kolem 5 hodiny ráno a mohli jsme za sebou mít necelých 50km. Od té chvíle už jsem běžel víceméně sám až do konce.
Nicméně další závodníky jsem potkával, ne že ne. Vlastně to byla moje první stovka, ve kteér se přelévalo pořadí. Chvílemi se mi běželo celkem slušně a chytal jsem druhý a třetí a další dech, skoro jako by bych kočka a měl devt životů, ale nakonec životy došly, ale o tom později. V jednom těžkém kamenitém stoupání a halvně při seběhu jsem ztrati jednu poprvé mě předběhl Oldřich Kudelák, nakonec druhý v pořadí. Naštěstí se mi úplně neztratil z dohledu a v následujícím seběhu po zpevněné cestě jsem ho doběhl a na další kontrolu jsme doběhli společně. On si navíc dal polévku a já ne a dostal jsem se zpět na čtvrté místo. Pokračoval jsem dál o samotě a čím dál víc jsem trpěl, po další kontrole jsem doběhl jednoho ze slovenských běžců, kteří mi na začátku utekli. Zjistil jsem od něj, že Hynek patrně někdo zakufroval dost výrazně, protože ho nepředběhl a byl stále druhý. Tedy teď už byl třetí, protože na druhé místo jsem se dostal já. V ten okamžik se mi běželo zase dobře a přestože jsem zakufroval,tak jsem vzápětí soupeře opět předběhl a víckrát už jsem ho neviděl. Dlouho jsem, ale třetí místo nedržel dal jsem si malinkou pauzu a opět mě předběhl Oldřich, tentokrát už definitivně. To se stalo na 70km a já se rozhodl snažit se hájit třetí místo. Seběhy a rovinky jsem se snažil co nejvíc běhat, do kopce už jsem téměř výhradně chodil. Přes problémy s puchyři si musím zpětně přiznat, že jsem tentokrát závod trochu nezvlád v hlavě a narozdíl od druhé půlky Malohanácké stovky, kde jsem se přes volesti a únavu, ještě občas přinutil do kopců běžet indiánským během, tak tady už se mi to vůbec nedařilo. P5esto kilometry do cíle ubyvaly, na kontrolách 30km d cíle i 17 km do cíle jsem byl stále třetí a čím dál víc jsem věřil, že už to udržím, ale bohužel nastaly další komplikace. Vybil se mi telefon a já posledních téměř 20km šel jen podle itineráře bez mapy, což pro mě bylo psychicky dost náročné a už to že dorazím do cíle,jsem začal považovat za malé vítěství. Navíc jsem už měl pořádně odřená bedra a musel začít mít batoh přes rameno a ne na zádech a tady začal můj konec. Už jsem nemohl běhat ani z kopce a rovinky. Možná mohl, možná by mě tělo pustilo, ale hlava už byla proti...snad poučení pro příště. Nakonec se stalo to co se muselo stát, n aposlední samokontrole cca 4km do cíle, mě předběl Filip Smetana a já byl najednou čtvrtý.
Čtvrtý jsem doběhl i do cíle, ale kvůli tomu, že jsem vynechal vědomě ejdnu technickou pasáž a dostal 20minut penalizace se předemě dostala ještě první žena v pořadí Klára Zelenková a já byl celkově pátý.
Co k závodu říct, rozhodně pro mě těžký závod a poprvé na "stovce" umístění mimo bednu. Bohužel se mi sečetlo několik aspektů negativních:
1) Závod krátce po příletu z Thajska p dlouhém neběhání,na což moje tělo není zvyklé a hlavně asi hlava si trocu odvykla bojovat.
2) Hodně technická trat na mě.
3) Nutnost běžet v nových botech, vytyčený camelbag a vybitý telefon.
4) 120km je na mě dlouhé, sedí mi víc čistá 100.

Nicméně závod jsem si i tak hodně užil. Trat byla parádní a pořadatelům patří dík a pochvala. Můj speciální dík za odvoz na nádraží, kam bych už asi pravdu nedošel a nedostal se do Prahy a pak domů do Brna. Cesta domů to byla samostatná kapitola, šíleně jsem usínal a pohyboval se skrz bolesti stehen a puchýřům jako zombie. Dnes už je úterý a já už překvapivě chodím celkem normálně, do práce jezdím na kole a začínám se těšit na Jesenickou stovku, která příjde za necelé tři týdny.

Nejtěžší je první krok....

5. března 2018 v 19:23
První krok je vždy ten nejtěžší. Ať se jedná o první krok konkrétního tréninku nebo o začátek něčeho nového, pokaždé je nejtěžší udělat první krok, vykročit ze dveří. Odhodlat se udělat něco namáhavého, opustit svoji komfortní zónu není lehké. A je to obtižné pokaždé znovu a znovu. Většinou, když mi skončí pracovní doba, tak se mi víc nechce než chce. Bylo to tak i dnes. Žádná z variant kudy běžet mě nelákala, všude bylo nějaké "ALE", ten či onen úsek mě nelákal, nechtělo se mi se trápit, unavovat se. Ale nakonec jsem se rozběhl a dokonce s předsevzetím běžet rychle...a ono to šlo. A nejtěžší bylo začít, pak už to bylo snadné...dvacet kilometrů za hodinku a čtyřicet minut....a světe div se opravdu to šlo většinu doby lehce. Prostě jsem střídal levou nohu za pravou a cesta ubíhala. Tak příště zase hlavně udělat ten první krok...

Kam dál