Moraviamen

6. července 2017 v 18:01
Nadešel víkend pravdy. V pátke dopoledne jsem nabalil jsem všemožné varianty oblečení (pro jistotu i neopren), spoustu chemické stravy v podobě gelů nutrend, nasadil krosnu na záda a vyrazil na kole na brněnské nádraží, kde jsem se setkal s milovanou podporou Baruškou a vyrazili jsme do Otrokovic.

Po příjezdu do Otrkovic jsem se ubytovali a já se odprezentoval a vyslechl si rozpravu o závodě. Samozřejmě jsem lehce zahřál tělo. Protažení den před závodem se skládalo z cca desetinových distancí, které mě čekají na závodě. Asi 15 minutek jsem plaval a naplaval tím pádem okolo 500metrů, následně jsem se proběhl ve stínu okolo olšovce a uběhl cca 3km a nakonec jsem ujel za 40minut cca 15km. Ze všeho jsem měl dobrý pocit a poslední spánek před dnem D mohl nastat,

Vstával jsem krátce po páté hodině sbalil si vše potřebné a vypravil jsem se uložit si věci do depa, které bylo naštěstí vzádlené jen cca 500metrů. Baruška ještě dostala něoc přes hodinku spánku s tím, že se uvidíme na startu, pro jistotu mi hned popřála hodně štěstí. Těsně před závodem už jsem nezahřívla tělo na kole, uběhl jsem ais jen 500 metrů a udělal pár temp ve vodě. Kvůli vysoké tepoltě vody bylo rozhodnuto, že se nesmí používat neopreny, což mě asi spíše pomohlo, ale o tom za chvíli. Na startu jsem se na poslední chvíli našel s Baruškou a šel jsem si stoupnout do zadní části startovního pole. To už byl start cca za dvě minutky.

A už to začalo. 300 závodníků se dává do pohyby a začíná těžká šichta, na začátke 3,8km plavání. Rychlí plavci a závodníci s ambicemi se ženou dopředu. Já se snažím uniknout strkanicím a soubojům ve vodě a začínám ze zadu a pomalu. Jako prsař a to ještě ne příliš dobrý nemám kam spěchat a počítám s tím, že polezu v vody mezi posledními a cíl je stlačit čas pod dvě hodiny. Od začátku se mi plave celkem dobře, i když bojky se zdají šíleně daleko a to mě to čeká třikrát. Snažím se pokud to jde plavat několik decimetrů za nohami plavce předemnou a využít vzduchové kapsy. Postupně zjištuji, že se kolem mě pohybuje spousta lidí plavající kraulem a že Ti co kolme mě vystartovali mi nikam moc neutíkají, to je první pozitivní zjištění. Když je příležitost, tak se po pár set metrech otáčím dozadu a vidím, že je odhadem několik desítek plavců ještě za mnou a to je druhé pozitivní zjištění plavecké části. Získávám klid, plavu si svoje. Většinu doby plavu jedno tempo na jeden nádech a jen občas se snažím o dynamičtější pojetí nebo o zrychlení tím, že plavu dvě tempa na jeden nádech. Na konci prvníhco kola zjišťuji, že jme n astartu nezapl stopky, na čas jako tkaový mě nenapadne se podívat a tak nevím jak dlouho jem plaval první kolo, jestli jsem to stlačil pod vysněných 40 minut. Stopky zapínám a jdu do druhého kola. Jedne ze soupeřů, který se kolem mě motal na konci prvního kola mi ted trochu uplaval a já pod dojmem, že jsem možná zpomalil plavu delší doby souvisle dvě tempa n ajeden nádech, čímž zrychluji a soupeře doháním a mám pocit, že i předháním. Pořád se mi plave dobře, necítím se unavený, křeče mě neberou, nepředplavávají mě další a další závodníci, držím odstup od plavců kolem sebe. Říkám si "vypadá to dobře, uvidím co čas druhéh okola napoví o mé rychlosti." Vylézám z vody na konci druhého kola, kouknu na hodinky a ten pohled mi vleje do krve novou energii. Zaplaval jsem druhé kolo za 30 minut, to je paráda. Vše probíhá nadále dobře, snažím se využívat plavců před sebou a co nejvíc šetřit síly, ale přitom držet tempo. Konec plavecké části. Rychlý pohled na hodinky...fantazie....i třetí okruh za 30 minut a celkově 90 minut. Paráda nejenom, že jsem zaplaval o dost rychleji, než jsem předpokládal a mám náskok 30 minut na svůj rozpis na vysněný celkový čas pod 12 hodin, ae navíc jsem plaval pořád stejným tempem. A ted hurá do 1. depa, převléct se a hupsnout na kolo.

Euforie a dobrý pocit z plavecké části se ještě znásobil, když jsem po závodě zjistil, že jsem měl 188. nejrychlejší čas ze 300. já který jsem čekal, že polezu z vody mezi posledními a můj hlavní cíl bylo nevylést moc dluho p opředposledním.

V depu trávím v porovnání s ostatními dost času, cca 4.5 minuty, ale to mě na dlouhém triatlonu netrápí. Konečně sedám na kolo a jedu. Čekají mě 4 okruhy po 45km. Můj vysněný čas byl 6 hodin a tedy prměrka 30km/h. Vyrazil jsem svěže a zdálo se mi jako by ani nefoukal vítr. V obou hlavních směrech jízdy se mi dařilo jet místy i přes 35km/h a předjel jsem několik lidí. Při přvním průjezdu depem se nám krásně podařila předávka a Baruška osvědčila šikovnost při předávání bidonů. Přišel správný čas na první energetický gel. Při manipulaci s ním jsem dostal malou křeč do paže, ale nic zásadního. V zápetí jsem poprvé dojel na nejprudší kopec trasy a hned na poprvé to bylo náročné, ale při druhémm třetím a hlavně čtvrtém průjezdu přišli ty srprávné muka a pořádné podřazení. První okruh jsem zajel za hodinu a 23 minut tedy o 7 minut rychleji, než bylo podle plánu potřeba. Průměrná rychlost mírně pod 34km/h. Při průjezdu občerstvovačkou jsem na Barušku houkl,že při dalším průjezdu budu chtít gel. Další kolo jsem už mírně zpomalil a zajel ho za hodinu a půl. Baruška mi zvládl za jízdy předat současně gel i láhev s vodou. Postupně mě soupeři spíše předjížděli a já zpomaloval a víc a víc trpěl. Postupně jsem měl n atrati oblíbená a nenáviděná místa. Nejhorší byl třetí okruh, když už bylo sil méně a méně, ale ještě pořád mě čekala dlouhá dřina. Nakonec mi kolo trvalo cca 6:15 minut a trochu jsem zůstal za svým snem, ale nutno říct, že čím víc se závod blížil, tím víc jsem tušil, že to celé průměrkou třicet nemůžu zajet a tak průměrná rychlost cca 29km/h a čas lehce přes 6 hodin je pro mě úspěch. I když při pohledu do výsledků je jasné, že nejvíc jsem na ostatní soupeře ztratil právě na kole, můj až 223 nejrychlejší čas není nic ke chlubení. Utěšovat se můžu snad jen cenou a kvalitou mého kola :-D.

Ještě před během jsem se pokusil co nejvíce občertvit a vydal jsem se na maratonskou trať. Ze začátku se mi běželo skvěle a běžel jsem tempem okolo 5 minut na kilometr, tedy řádově o 40 sekudn rychleji než jsem měl v plánu a předbíhal jsem desítky soupeřů. Začátek zbztečně rychlý, ale neřekl bych, že to mělo zásadní vliv na pozdější přecházení do chůze. Ten problém nastal hlavně v hlavě a pak trochu v žaludku. Nohy mě nebolely běželo se mi dobře. Tohle skvělé tempo a souvislý běh mi vzdrželo do cca 7. kilometru. Následně mě začali zbrždovat občerstvovačky a já začal až příliš počítat na co mi to bude stačit a jak rychle bzch musel běžet, abych se vlezl pod 12 hodin. Čím dál častěji jsem přecházel do chůze. Když jsem běžel,tak jsem pořád běžel dobrým tempem, ale tak nějak jsem na konstatní běh už neměl energii. Až v noci po závodě jsem si uvědomil, jakou začátečnickou chybu jsem udělal, když jsem se rozhodl s iuž během běhu nebrát gel, protože jsem se už cítil přeslazený a měl jsem pocit, že mi neudělá dobře. Patrně právě nedostatek sacharidů způsobil, že jsem byl jako by bez štávy.

Přestože moje průměrné tempo opadlo stále jsem některé soupeře předbíhal a nikdo nepředběhl mě. Víc a víc jsem propočítával na co mi bude stačit jaké tempo a v halvě jsem se uspokojil s časem okolo 12,5 hodiny. Další veká chyba. Nějakých 5 kilometrů před cílem jsem zjistil, že kdybych jen o trochu více bojoval, tak jsem se pod 12 hodin mohl dostat, ale ted už opravdu nebyl čas to napravit. Před doběhnutím do areálu depa a cíle,jsem ještě naposledy přešel na chvíli do chůze, abych měl sílu a energii poslední úsek běžet. V poslední občerstvovací stanici jsem se ještě vydatně napil, protože žízen a suco v krku byl v poslední pasáži asi můj největší problém. A už jsem běžel do cíle. V závěrečné rovince jsem tradičně nasadil pozu letadlo a hladce jsem přistalá v cíli. Běžecký čas 4 hodinz a deset minut a 64 nejlrychlejší čas ze všech. Celkový čas 12 hoidn a sedm minut stačil na 142 místo ze 300 závodníků. Za cílem jsem se posadil a čekal až si mě Baruška najde, což se ji pár minut nedařilo, ale nakonec jsme se shledali. Byla úžasná, já si sbalil věci v depu a ona mi koupila kofolku.

Celkové dojmy a hodnocení. Trochu mě zlobí, že jsem se nedostal pod těch 12 hodin, na druhou stranu čím více se závod blížil tím méně jsem věřil, že se k tomu času můžu přiblížit a výsledný čas je na poprvé super. Spokojený jsem hlavně s plaváním, nevětší rezervy časové jsou rozhodně schované na kole. Běh mohl být lepší, ale tam bzl problém halvně v hlavě a v nezkušeném vzpuštění sacharidů. Pravděpodobně to nebyl poslendí ironmen, na který jsem se přihlásil, ted je potřeba vše v klidu vyhodnotit odpočinout a pomalu začít ladit plán na další měsíce.
 

Předzávodní

18. června 2017 v 17:35
Hrozitánsky dlouho jsem nic nenapsal. Nikdy se tak nějak nesešla chuť a příležitost. Často jsem si hned po tréninku nebo během něj říkal, jak o tom napíši na blog, ale to jsem neměl při ruce notobook. Akdyž už pak byla kdyspozici technika, tak se mi nechtělo psát.

Takže jak to teď shrnput a o čem napsat. Je poseldní neděle, příští sobotu mě čeká dlouhý trialton neboli ironmen. Pro mě pořád trochu nepředstavitelná akce. Absolvoval jsem spoustu těžkách dní a spoustu skvělých tréninků, ale dost věcí jsem také pokazil. Třeba když jsem se ještě týden po návratu z orska v druhé půlce dubna válel a dost jsem šel s formu dolů. Minimálně subjektivní pocit tedy takový byl, Nebo když jsem pak na začátku června se vydal na celý den běhat a absolvoval přes 50km ve vedru n a sluníčku bez kšiltofky a skončil s úpalem, zvracením a horečkou, což m ěna další dny zase vyřadilo z tréninku a ubralo určitě něco ze síly a formy.

Teď už nic nenatrénuji to je jasné, snažím se vymyselt co nejlepší strategii stravování a co nejlepš ladění v poseldním týdnu. A už je to jen na osudu a halvně mém tělu a hlavě, jak to dopadne. Je to nějakých 5 let, co jsem naposledy absolvoval aspon krátký triatlon, takže z tohoto pohledu jsem ultra nováček. Na druhou stranu jsem absolvoval několi běžekcých závodů na sto a více kilometrů a doufám, že moje tělo prostě ví, jak si poradit se zátěží, která bude trvat 12 a více hodin. Cíl? Optimálně 12 hodin. Minimálně bych chtěl pod 15 hodin, jinak na sebe budu naštvaný a limit je 17 hodin. Nejzásadnější pro mě asi bude limit plavecký kdy je na 3,8 km limit 2,5 hodiny, teoreticky bych to měl zvládnout za dvě a pak už by mi mělo být lépe a lépe.

Výhled do budoucna je rozhodně takový, že se mi líbí ta různorodost. Ještě záleží na pocitu ze samotného závodu, ale zatím se přikláním k variantě, že to nebude můj poseldní ironmen a jednoho ročně bych si asi střihnout chtěl. Postupně se naučit více plavat. Najezdit kilometry na kole a uvidíme. Tak držte v sobotu pěsti.

Je nebo není forma fér?

26. dubna 2017 v 19:09
Je nebo není forma fér? To je otázka. Člověk dře trénuje a pak má na prchavý okamžik pocit, že se blíží forma a pak najednou je vše pryč. To přece není fair play! Nebo je? Proč je pryč? Odešla bezdůvodně? Co jsem ji provedli, tak hrozného, že zmizela?
Zkusím najít odpověd na vlastním příkladu. Jel jsem v březnu pořádné bomby, udělal přes 10 000 dřepů, ke konc měsíce jsem se konečně po týdnech dřiny začínal cítit jako na vcholu potravního řetězce. Na soukromém soustředění jsem byl schopný v jeden den ujet 100km a v zápětí dát půlmaraton za 1:44 a to přesto, že jsem den před tím,také ujel na kole přes 100km a uběhl deset km. A dokonce pak přišel třeí den v řadě, kdy jsem dal ke 130km na kole. Cítil jsem, že forma se blíží. A pak?
Odjel jsem na desetidenní dovolenou do Severního Irska, kde jsem sice během deseti dní ušel řádově 150km, ale jinak nic. Žádné kolo, žádný běh, žádné dřepy a dost divoké jídlo. Po návratu jsem byl celý takový lazy a ještě mi cca 5 dní trvalo, než jsem se vrhl na nějaký trénink. A forma byla najednou fuč.První dešlí běh to ještě celkem šlo, půlmaraton jse stlačil na 1:55. Ale jak jsem dal pár tréninku několik dní po sobě, tak dnses konec. Sice tedy půlmaraton pořád pod dvě hodiny, ale už velmi těsně a navíc s vypětím všech sil.
Je to fair? Forma je pryč, týdny jsem na ni dřel, začínal klepat na dveře a pak uplavala o dost rychleji, než jsem shcopný plavat já. Myslím, že to fer celkem je. Bohužel. Kdo chce formu gradovat a vyhnout se výkyvům, musí hold dřít kontinuálně, ne na víc jak dva týdnu vypustit a dpufat, že tělo pojede dál jako stroj. Je to tvrdé, ale je to fair play. Ona snad neutekla daleko, věřím, že se mi jen schovala za roh a čeká až ji ze stehen a plic zase vydoluji tvrdou dřinou. Snad se nebude schovávat týdny. Ted když mě čeká ironmen již za dva měsíce musím si ji hýčkat, pečovat oni a netestovat její náklonost ke mně, ta totiž neexistuje, forma je fér a drží se jen toho, kdo si ji zaslouží.
 


Hoří má panenko a autopilot

12. března 2017 v 19:47
Přechodové tréninky jsou pro mě teď rozhodně nejdůležitější a budou ukazatelem formy- A proto jsem si dal o víkendu hned dva.V sobotu jsem si dal 120km na oblíbené rovinaté, ale větrné trase ve směru na Židlochovice a k nádrži Nové Mlýny. Základní trasa je cca 100km,já si dnes ještě přidal a část nádrží objela dosáhl tak těch 120km. Tak zhruba poslední třetina trasy byla tedy pořádné peklo. Stehna hořely jedna radost a bylo těžší a těžší udržet nějaké solidní tempo. Na tom se musí ještě hodně zapracovat :-D. Na druhou stranu je dost možné, že ty nohy bolely hodně kvůli tomu, že je ted hodně posiluji a až pak odpočinu, tak to posviští lépe. Každopádně ve mně čím dál víc zraje rozhodnutí, že budu teď mnohem víc jezdit na kole než běhat a to i ve všední dny, ale ještě by to chtělo,aby aspon o něco déle vydrželo světlo. nícméně nebylo vše špatně v první půli jízdy se mi dařilo držet cca 40km v kuse rychlost 30km v hodině, což je cílená rychlost na ironmena.

Tohle rozhodnutí bylo podpořeno i druhou částí tréninku a to 10.5km běhu, tedy čtvrt maratonem.Zvládl jsem ho za 59 minut cca. Udržel jsem tedy tempo potřebné k vytouženém ironmaratoneskému běžeckému času pod 4 hodiny. ALe to nebyla jediná pozitivní zpráva nohy mě během běhu postupně spíše přestavávaly bolet a uběhl bych v daném tempu rozhodně i víc kilometrů. Navíc na trase byly dva celkém výrazné kopce. Jasně z kopce jsem čas naháněl, ale ani do kopce jsem moc netratil a myslím, že na rovině bych byl schopný běžet i rychleji.

V neděli se situace opakovala s tím, že přecejenom jsem měl cíl otestovat spíš běh. Takže na kole 50km s průměrkou lehce nad 25 km/h způsobené různými zdrženími, průjezdem městem a tak objektivně řečeno si myslím, že sjem jel průměrkou o něco větší, i když se asi určitě neblížila vytouženým 30 km/h.

Pak přišel na řadu běh. Cíl po včerejšku ještě víc otestovat schopnost udržet po kole tempo zaručující maraton za cca 4hodiny. Požadované tempo tudíž 5:40 na kilometr. Trasu jsem si vymyšlená cca 30km s tím, že držet to budu jak dlouho to bude možné, přáním bylo vydržet to půlmaraton a pak už to doběhnout samospádem. Trasu jsem si naplánoval relativně kopcovatou s poslední fází kolem brněnské přehrady. A jak to šlo? První 1/4 maratonu, přesně dle plánu a čas cca 57 minut. Takhle to pak pokračovalo, kopce mě vždy trochu zpomalily, ale nikdy jsem se nevzdálil od vysněného tempa víc než o pár sekund. První třetina maratonu (tedy 14 km) stále tempo o něco lepší než to plánované a dostal jsem se do situace, že posledních 7 kilometrů do půlmaratonu mi už stačí běžet 6 minut na kilometr, abych splnil cíl. Nicméně hodinky pořád ukazují průměrné tempo 5:36, tudíž o něco lepší a náskok se pořád mírně zvětšoval. Takto jsem doběhl na metu půlmaratonu a řekl jsem si, že to zkusím dál držet až na 28km, tedy an 2/3 maratonu. Aniž bych tlačil na pilu tak pořád držím 5:36 a jedu tedy dál. nakonec trasa měla 31.5 kilometrů, tedy 3/4 maratonu a finální průměrné tempo bylo 5:38 na kilometr a to jen kvůli tomu,že jsem to zapoměnl stopnout na posledním semaforu. Resume. Ne že by se mi běželo s přibývajícími kilometry úplně svěže, ale nastavil se prostě jakýsi autopilot,který mě bez extrémní námahy držel neustále pod šesti minutami na kilometr a většinou okolo 5:40 na kilometr. už se mi nechtěla vymýšlet úprava trasy a kličkovat někde po městě, ale věřím, že bych to udržel i dalších 10 kilometrů do celého maratonu. Jasně ujel jsem dnes jenom 50km a to navíc v pomalejší tempu, než bych chtěl jet na ironmenovi, ale na druhou stranu jsem makal i včera, takže si myslím, že je to hodně dobrý signál směrem k běžeckému času a splnění jeden z postupných tréninkových cílů.

Aby enbyla nuda tak ještě teď večer dřepuji. Průěbžně mám 500 dřepů.

Takže sumasumarum vysvědčení za běh 1- a za kolo tak 2-. Důsledek je jasně ten,že běhu se asi moc bát nemusím a budu se snažit trénink změnit ve prospěch kola. Psychicky pro mě asi nebude lehké vidět malý běžecký objem, ale teď je cíl ironmen. I když včera jsem se zaregistrovla na závod Jesenická stovka n azačátku května, to bude pěkný test formy si myslím :-D

4 fáze cesty do ráje

10. března 2017 v 13:24
Na včerejšek jsem spal jen 5 hodin a čekal mě náročný den. Vstávání v 6:30 ráno a hned na 7:15 Bootcamp. Takže hodina naplněná běháním, poskakováním a posilováním. Pro mě bonusově to znamenalo v průběhu hodiny 410 dřepův rámci mé dřepovací výzvy. Pak hurá do práce a učit Komunikační systémy.

a odpoledne to pokračovalo v rychlém sledu. V 16 hodin posilovna. V posilovně to včera celkem stálo za to. Na legpressu jsem vytlačil všechny cihličky co tam jsou, nějakých 167kg a na předkopávání navyšuj ipočet opakování s daným počtem cihliček. A jde vidět,že stehna snad síly trochu. Včera se dokonce stala nevídaná věc vzhledem k tomu,jak flákám horní polovinu těla v posilovně. Navýšil jsem tlaky s jednoručkama na 36kg, což bude bohužel asi konečná, protože v posilovně dostupná váha činek je v posilivně 42kg a to je váha z říše snů, na kterou jsem se pokud mě pamět neklame ani v mladším věku, při posilování i 5 krát týdně. Takže fitko dobré a ted se rychle nasvačit. Dal jsem si islandský vysokobílkovinový jogurt Skyr.

A už to zase pokračuje lehký běh cca 7km (za celý den cca 12km), přerušený hodinovým plaváním. Nooo snažil jsem se konečně začít pracovat na kraulu a co jsem se dozvěděl, že jsem těžký na spodek a dost se nadřu na udržení nohou ve správné poloze a že neumím se správně nadechnout. Budu bojovat, možná nakonec stejně budu plavat prsa, ale chci se toho kraula aspon trochu naučit.

Sumasumarum něco přes 4 hodiny sportu, 4 fáze tréninku. Ještě nejsem ironmen a možná nikdy nebudu, ale každopádně jsem dost crazymen.

Trápení a start

9. března 2017 v 13:54
Uplynulých 14 dní by spíš utrápených, ale něco se přece jen událo pozitivního. Skrz smrtelnou chlapskou nemoc kašílek jsem 14 dní skoro netrénoval. Byl jsem jen dvakrát v posilovně a největším přínosem bylo sednutí na kolo. Ujel jsem v sobotu 100km a v neděli si vychutnal první přechodový trénink 50km kolo a cca 17km běh. Takže dobrý přínos pro trénink. Naopak velký problém je, že jsem tři týdny už neplaval, ale zítra konečně zase jdu. Takže tolik o tom, co se událo a o trápení s nemocí a teď následuje výhled do budoucna.
Vzhledem k nemoci jsem se rozhodl, že musím začít rychleji sílit a že se můj trénink musí změnit. Momentálně nejsem v situaci, že bych nějak potřeboval naběhávat běžecký objem, potřebuji makat na plavání a zvýšit sílu nohou skrz kolo a makat na tempařských schopnostech na kole. A jak na to? Už jsem začal, tím, že jsem začal ve větší míře posilovat nohy v posilovně. Jedu nohy dvakrát týdně z toho jednou, trochu tvrději. A vypadá to, že přes nemoc pomalu budu sklízet plody své práce. Používané váhy rostou. Dalším krokem je trénování dynamické síly, které jsem včera začal. Zašel jsem si na schody a dal si pěknou sadu 6 variant vždy po 5 "výbězích": 1) vyběhnutí po jednom schodu = rychlé nohy, 2) vyběhnutí obschod, 3) sounož po jednom schodu 4) sounož obschod 5) po levé noze, 6) po pravé noze. Při změně cviku vždy 50 dřepů. Tím se dostávám zatím ke svému dalšímu plánu. 5. dubna odlétám do Irska a do té doby mám v plánu udělat 13333. Krásné číslo mi vymyslela moje Baruška :-D Já měl v plánu 10000 a ona mi to ještě trochu opepřila :-D. Už pár dní jedu a dostal jsem se zatím na 12220. No musím víc zabrat.

Rozhodně se teď musím víc než na běh zaměřit na kolo. Vše zvládat prostě nejde a tak ubude naběhaných kilometrů, což se budu snažit kompenzovat pár běžeckými "soustředěními" mimo Brno.

Odpočinkový týden, nemoc a restart

22. února 2017 v 15:01
Relativně dlouhou dobu jsem teď nic nenapsal a v pár větách napíši proč. Po Malohanácké stovce nastalo období, ve kterém se opravdu špatně běhá..všude samý led. Snad takový začínající konec zimy je snad tady. Všechno začalo odtávat, ale pořád to všude klouže a tak se hodně špatně běhá- Odvážil jsem se o víkendu po Malohanácké stovce na dlouhý běh, ale všude to klouzalo a bylo to utrpení a ani se mi o tom nechtělo psát. Další týden měl být odpočinkový. Můj dlouhodobý plán je mít vždy tři týdny s hodinovým objemem tréninku 15-20 hodin a pak jeden slabší týden okolo 10 hodin. A minulý týden byl tím oddechovým a regeneračním. Deset hodin jsem tak akorát naplnil, bohužel jsem na konci týdne se nějak nachladil a první dny tohoto týdne jsem proležel. Celkem se to spravilo a dnes za cca 10 minut absolvuji běžecký test cca 10km v rámci sportu, který učím Trailový běh pro radost. Takže v brzké době bude následovat článek, jestli mě to položilo nebo jestli už nastal restart a zase do toho šlapu.
Každý další začátek by podle mě měl být ještě lepší. Takže at už to mě to dnes položí nebo ne, tak jakmile začnu znovu trénovat,tak to bude velké. Zodpovědnější domácí cvičení, s kterým jsme začal pár dní před tím,než jsem onemocněl. Ještě lepší strava. A v neposlední řadě mě čekají tři změny: 1) Snad už konečně začnu jezdit na silničce a nabírat kilometry cyklistické. 2) jako logikcé navázání na posilování nohou v posilovně zapojím dynamický trénink síly. Takže příjdou na řadu schody, výskoky, použití běžekcého padáku. Za 3) V bazéně přichází čas začít se prát s kraulem. Aneb mám toho před sebou dost.

A jedna důležitá věc na závěr. Musím říct, že velkou motivací i inspirací je mi v těchto dnech moje přítelkyně Baruška, které v Severním Irsku na sobě tvrdě maká: cvičí, posiluje...dobře jí. Drž se lásko, máš na to!

Malohanácká stovka

5. února 2017 v 18:59
Jak už jsem psal dříve, rozhodl jsem se si tréninkově dát ultratrail závod na 110km Malohanáckou stovku a tady je tedy report, jak to vypadalo. Na start jsem dorazil víc jak hodinu před začátkem, ideální stav. Dost času se obléci, namasírovat se, dát si kofolu a sníst nějaký ten vyrobený toast. A pak to začalo. Na startu bylo 40 mužů a žen a jeden pes. Hned po startu jsem se snažil držet v čelní skupince, aby mi nic neuteklo a abych měl případně přehled, kolikátý jsem a kolik lidí zmizelo v dáli a je přede mnou. po vyběhnutí prvního kopce, měla přijít první odbočka ze silnice a naše čelo závodu, ji elegantně přeběhlo, naštěstí jsme to zjistili dost brzo. A už za cca 200m jsme byli zpět na trasu závodu. Tentokrát se mi podařilo se dostat na druhé místo. i když mi to stížila souboj se čtyřnohým účastníkem, který měl měl speciální taktiku předběhl mě, přičemž do mě narazil, pak zastavil a tím zaterasil ve sněhu vyšlapanou cestu, já musel do hlubokého sněhu a oběhnout ho a takhle několikrát dokola. Hned po nějakých dvou kilometrech sem se dostal na úplnou špici a se mnou Patrik. Po zavázání tkaničky mi Patrik trochu poodskočil a já běžel pár kilometru na 2-3 místě.
Na cca 6km přišla první podporující sms od Barušky a já si vzpomněl na to, co mi psala už před závodem, že jsem vlk mezi ovečkami. :-D K tomu jsem přidal vzpomínku jak Scoot Jurek píše při popisu svých závodů o tom, jak s taktických důvodů vypíná čelovku, Běžel jsem po dobré cestě. tak jsem si ji vypnul a rozhodl jsem se zkusit dohnat Patrika, který měl v tu dobu náskok nějakých 300m. Dílo se celkem rychle podařilo a od cca 9 km jsme už běželi spolu. Takže jsme společně narazili na první opravdu hodně zaváté stoupání. Stehna pomalu začínali zjišťovat, jak těžké to dnes v místy hlubokém sněhu bude. Pak naštěstí přišel pohodový seběh k prvním kontrole v Chornici. Prvních deset kilometrů za 53 minut, tedy dost svižně a nejrychleji z celého závodu. Kontrola byla v hospodě a proběhla hladce a rychle a běželi jsme dál. Začátek běhu jsem bojoval s tkaničkami a komplikovalo mi to udržení se Patrika, ale postupem času jsem si je zvládl dobře zavázat :-D Pak přišla jedna z nejtěžších pasáží běhu. Hodně dlouhé úseky se spoustou sněhu nahoru i dolů. V jeden okamžik jsme trochu sešli z trasy a šli s ní paralelně. Při návratu na trasu při stoupání do strmého kopce jsme viděli srnky v lese. Postupně jsme se se prokopali na druhou živou kontrolu s občerstvením. Dal jsem si kofolu a čaj a do kapsy oplatek, který jsem jedl ještě za 30km :-D. po občerstvovačce následovalo dlouhé asi 8km dlouhé stoupání po cestě s vyjetými kolejemi. Sklon nebyl nijak velký, i když se postupně zvětšoval. Tedy pro mě vyhovující. A tady přišel můj velký okamžik a možná i největší chyba. Cítil jsem, že Patrik trochu ztrácí, to mě motivovalo a šlapal jsem do toho víc a víc. Tlačil jsem na pilu, těžko říct jaký náskok jsem si vybudoval, ale bylo to minimálně 500m spíš více. Následovalo naopak dlouhé klesání. Na začátku jsem chvíli hledal kudy vlastně běžet, ale nakonec jsem se zorientoval celkem dobře a rychle. Následovalo těžké stoupání kolem dvou zřícenin, v téhle fázi jsem za chůze chtěl sníst gel, ale nepodařilo se, byl ztuhlý mrazem a nešlo to, to byl problém. Pak seběh do Jaroměřic. Tady jsem ztratil nějaký drahocenný čas, byl jsem zbytečně sebevědomí a nesoustředěný. Na konci Jaroměřic přišlo krátké, ale pro mě brutální stoupání k poutnímu místu. Horko těžko jsem ho vylezl . Na cca 45 kilometru, přišel jeden z psychicky nejtěžších chvil závodu, najednou vidím čelovku a je tam Patrik. V tu chvíli to bylo hodně těžké, navíc přišlo další krátké, ale těžké stoupání a nahoře pasáž s hlubokým sněhem. Bylo to šíleně náročné pro mě v ten okamžik. Nohy už bolely přitom přede mnou ještě přes 60km, přes snahu, kterou jsem investoval do utrhnutí se, mě teď Patrik dohnal. No bylo to hodně na morál, chybělo cca 10km do cíle první etapy a hrozně jsem tam už chtěl být, něco v klidu sníst, namasírovat se.
Pak konečně skončil úsek z hlubokým sněhem a dostali jsme se na silnici, bohužel mi nebylo souzené po ní doběhnout až do Opatovic, běželo se po ní cca 3km. A pak přišel další snad 2km dlouhý úsek těžkým sněhem. Tím víc mě to ničilo, že jsem věděl, že druhá etapa začíná sejným úsekem v protisměru. Úmorná dřina, strašně pomalu naskakovali absolvované metry. Člověk udělal třeba dva kroky s celkem pevným došlapem a třetí se probořil. Deprimující a pomalé, pak konečně přišel úsek posledních dvou kilometrů Velkými Opatovicemi. Zkusil jsem zrychlit a asi naposledy jsme s Patrikem mezi sebou nějak výrazně závodili. Patrik se mě udržel a po namrzlé cestě jsme doběhli do cíle první etapy ve stejném čase.
Konečně jsem se dočkal sokolovny a pauzy. Závod byl koncipovaný tak, že v cíli může člověk strávit, tolik času kolik chce a do jeho celkového času závodu se to nepočítá. Nechtěl jsem v depu zůstat dlouho, ale trochu jsem toho využít chtěl. Vypil jsem zase čaj a kofolu, snědl kuřecí vývar. Provedl rychlou masáž, převlékl se do suchého. Jedním z hlavních bodů pauzy však byly sms od Barušky, v jedné z nich mě napsala, že když vyhraji, tak bude odměna a to mě hodně motivovalo, zkusit se držet Patrika, vyrazit současně s ním, at máme o sobě přehled a snažit se bojovat. A píši rovnou, že to mezi námi, takový boj zase nebyl. Běželi jsme celou druhou část spolu až do cíle a snažili se hlavně udržovat vysokou rychlost pohyby, aby nás nedohnal někdo zezadu. po prvním půli jsme na třetího měli náskok cca 45 minut. Oba jsme toho asi měli tak akorát dost a vyhovovala nám společnost a vzájemná motivace.
Zhruba po hodině v sokolovně jsme znovu vyhěhli. Co psát o dalších 58 kilometrech. Všude spousta sněhu ubírajícího sil a čím dál větší bolesti a únava a neustálé se přemlouvání k tomu se znovu a znovu rozběhnout, kdy to zrovna nebylo moc do kopce. ale pár míst a situací vypíchnu. Hned na začátku nás čekal ubíjející průběh zavátou pasáží, ale bylo to teď trochu z kopce a nohy byly v trochu lepší kondici, než na konci první části a tak to šlo lépe. Byla šílená mlha a bylo zbytečné nějak moc trápit baterku čelovky, stejně by nikam nedosvítila spíš kvůli tomu, abychom byli vidět jsem svítil na nejslabší výkon. Prvních 20km druhé části to bylo, pořád tak nějak setrvale nahoru až do nejvyššího bodu trasy s občasnými krátkými klesáními. Kousek za nejvyšším bodem, byla v pekárně další kontrola a nebyla tam jen kontrola, ale i automat na teplé nápoje, čehož jsme s Patrikem svorně využili. Měl jsem pocit, že pořád jen stoupáme a nikde žádné klesání, pak se to konečně lomilo a dalších 10 kilometrů bylo naopak převážně dolů. Aby to nebylo zase tak lehké, tak začala být námraza a pořádně to klouzalo. Vrchol přišel v Boskovicích, kde se mi na kluzkých kostkách na mostě podařilo uklouznout, tak šikovně, že jsem se ještě vymáchal kaluži. Skoro celé Boskovice jsem šel krokem, protože to moc klouzalo. Opustili jsme Boskovice a čekal mě asi psychicky nejtěžší úsek, ještě bylo něco přes 20km a šlo se přes 3km, sice po rovině, ale hlubokých sněhem. Pořád ještě daleko do cíle a taková těžká lopota. Ale zvládl jsem to a pak už se začal citelně přibližovat cíl, poslední 3 středně těžké kopce před námi. Posledních cca 15 kilometrů jsem zase dost běžel. Částečně díky tomu, že to bylo často z kopce a také díky tomu, že už jsem to prostě chtěl mít za sebou- Ke konci už bylo zcela zřejmé, že už to vůbec nebylo o boji mezi mnou a Patrikem. Ne že bychom se dohodli, že dorazíme společně, to v žádném případě, ale měli jsme toho oba tak akorát. Když jsem se rozběhl, rozběhl se i Patrik. Celkově si myslím, že měl Patrik trochu víc sil. Chvílemi mi sice připadalo, že když běžíme do mírného kopce, že jsem schopný mu o pár metrů odskočit, ale on pak prostě běžel o 20sekund déle, když já už jsem nemohl a potřeboval jsem vydechnout, a doběhl si mě. A souvisle já už jsem běžet opravdu nemohl. A závodit pak na kluzké silnici na posledním kilometru a snažit se se jeden druhého urvat na posledním kilometru ze 116 převážně společně ubojovaných. To už mi přišlo zbytečné a nevhodné, to přiznávám. Patrikovi děkuji za společnost a jeho otpimismusm ve chvílích, kdy mě se moc enchtělo věřit, že je tam ěnkde vepředu cíl :-D

Finito 116km za 14 hodin a 18 minut na děleném prvním místě. Je na čase to zhodnotit. Trasa nebyla extrémní převýšením, ale množství sněhu a pak i led, udělali své a byla to náročná stovka. Stovka, která mě trochu nutí přemýšlet, jestli jich nemám zkoušet víc. Je to na mě trochu dlouhé baví mě víc trasy tak do 60km. Ale když ono mi to tak jde :-D Startoval jsem na dvou individuálních stovkách (pokaždé spíš ke 120km) a obě jsem vyhrál č spoluvyhrál. Odrazuje mě fakt, že závody se z velké části odehrávají v noci a nedá se moc kochat a to, že se za nimi musí dost cestovat. Nechám si to rozležet a uvidíme. Velké díky patří mé milované Barušce, která po celou noc si nařizovala budík, aby mě mohla povzbuzovat na dálku a moc mi to pomohlo.

Jak jsem letěl jako pták a trpěl jako kůň¨

3. února 2017 v 13:25
Jeden takový starší text z konce roku 2012.
Ráno jsem se probudil celý natěšený na poslední oficiální "Běh pro radost". Když jsem dorazil na potemnělý atletický stadion, zjistil jsem, že jsem tam jen já a jeden sněhulák. A ten se mnou běžet nechtěl. Opuštěný stadion zasypaný sněhem a zahalený ve zvedající se mlze vypadal až mysticky. Při průběhu kolem staveniště, kde jsme obyčejně zvyklí zdravit se s dělníky, jsem zjistil, že je dnes opravdu něco jinak a že kromě mých spoluběžců nedorazili ani oni. Vyběhl jsem ze stadionu a pomalu jsem se začal ztrácet v mlze a tmě. Těšil jsem se, jak poběžím po úzkých zasněžených cestičkách, kde nebude ani památky po jiných stopách a budu pro jednou objevitel. Proto jsem uběhl po cestě asi jen 100m a hned skočil do škvíry mezi stromy, na lesní pěšinu a začal stoupat na Palacký Vrch. Ovšem světe div se cestička byla prošlápnutá nějakým pejskařem, nevadí budu neprošlapanou cestičku, kterou mám v životě i při běhu rád, hledat dál. Vyšplhal jsem se na kopec a moje mysl utíkala všemi směry: krásné ráno, super běh, včerejší pěkný večer, dnešní pracovní úkoly a další večery? nedělní závod…no bylo toho moc. Pak jsem se spustil dolů směr Komín, tedy tam kde obyčejně bývá, když zrovna není zahalený mlhou, která by se dala krájet. A pak zase jinou cestičkou zpátky na Palečák. Sakryš i tady někdo večer nebo ráno prošel. No nevadí, přináší mi to jedno ponaučení, že není důležité, jestli už před námi někdo někde byl, ale krása toho místa. Už jsem zase nahoře a pomalu se rozednívá a mizí můj první společník srpek měsíce. Tak už jen jednou nahoru a dolů a jsem tam. Kde tam? Na špičce světa na Medlánovském kopci. Dobíhám nahoru právě včas, abych si užil vycházející slunce. Díky stále se držící mlze je to krásná scenérie, přestože hledím směrem k městu, město nevidím a vidím jen ten načervenalý kotouč, který se dere na oblohu. I když běžím dál z kopce, běžím vstříc vycházejícímu slunci jako Ikaros a právě teď letím jako pták. Hurá, hurá na odvrácené straně kopce konečně nacházím neprošlápnutou cestičku a užívám si pocit objevitele. Sníh mi pod nohami praská stejně, jako mi během běhu postupně praskali v hlavě skořápky, jak jsem si postupně čistil hlavu a dělal si v ní jasno. Stejně jako běh i tento proces dopadl skvěle. Tak jako jsem minulý týden vyčistil grant, tak jsem ráno vyčistil hlavu. Svět je někdy, tak jednoduchý.
A několik bonusů na závěr Na posledním úseku vyplaším srnku a asi jen 100m od kolejí najdu další neprošlápnutou cestu. A další důkaz toho, že to co hledáme, máme často kousek pod nosem, ale musíme uběhnout kus cesty, abychom to zjistili. Když dorazím, ke kolejím, tak už je mlha i tma pryč a začíná krásný den. Dnes jsem běžel hodně pro radost.

Zimní kochačka

28. ledna 2017 v 19:52
Letos světe div se nastala opravdová zima. Všude samy led a sníh. A já se toho rozhodl dnes využít. Nasedl jsem na svůj oblíbený vlak za běžeckým dobrodružstvím jedoucí do Tišnova. Abych to vysvětlil, často tento vlak, jedoucí do Tišnova případně dál směr Nové Město na Moravě, využívám, když chci začít svůj běh někde mimo Brno.
Dojel jsem do Tišnova. Prvním cílem byl kopec Květnice posetý skalami a jeskyněmi. Vrchol kopce byl zahalený v mlze a já po zahřátí na rovném úseku začal stoupat do největšího stoupání dne. Tento běh nebyl moc kopcovitý a byl to účel. Sílu teď nabírám v posilovně a tak jsem se rozhodl stehna moc netrápit a natočit vysoký počet kilometrů ve slušném tempu, ale s malým převýšením. Ale on i ten jeden kopec stačil, jediné co mě utěšovala, že je toho dne poslední pořádný. Na vyhlídce u Velké Skály byla mizerná viditelnost, ale co se dá dělat, ne vše jde naplánovat. Pak jsem potřeboval sklesat zpět do Tišnova. Za normálních okolností bych si tento seběh, který je přiměřeně technický, ale má pěkné flow, moc užil, ale na namrzlém sněhu, jsem měl co dělat, abych to přežil ve zdraví. Zdárně jsem však seběhl do Tišnova a mohl jsem začít další část běhu a to podél Svratky až do míst, kde se mění v Brněnskou přehradu a pak dál podél přehrady do Brna. Zvyšování průměrné rychlosti komplikoval místy obtížný terén kolem řeky a já neustále bojovat s tím ať se nenatáhnu nebo nesklouznu ze svahu dolů "do řeky". Do řeky v uvozovkách, protože Svratka byla téměř všude souvisle zamrzlá a kousek jsem se pohyboval i po ní a něco málo nafotil. Jak se blížil Prigl a Veverská Bítýška tak se cesta zlepšovala, ale definitivně jsem zlepšil tempo až na posledních cca 13 kilometrech na konci přehrady a po Brně, ale o tom až na konci. Prosvištěl jsem kolem hradu Veveří, přehrada byla dnes taková speciální pro mě, takhle jsem ji ještě neviděl. Viděl jsem ji i vypuštěnou, ale plnou bruslařů a běžkařů ještě ne. Běžel jsem podél zamrzlé Svratky až k výstavišti až tam jsem se od ní oddělil.

Celý tip jsem si moc užil, moc takových za poslední měsíc nebylo, ale teď budou každý víkend, když zrovna nebudu svištět na silničce. A co si budeme povídat u nás se zase tak často nepodaří pořádně si zaběhat po sněhu. Co se týká výkonu, takový tajný cíl bylo zaběhnout maraton a zaběhnout ho pod 4 hodiny, tedy tempem cca 5:40 na kilometr, nic úplně nemožného, ale na sněhu, s nohama unavenýma z posilovny a po období, kdy jsem až tak moc nenaběhal ani nic samozřejmého. Nebudu to natahovat, podařilo se to o necelou minutu, takže drámo dokonce. i když zejména díky zvýšené rychlosti v městské části běhu, ale okolo 6 minut na kilometr, jsem se pohyboval celou dobu a dřívější přiblížení požadovanému tempu bránili terénní nepříjemnosti.

Kam dál