Čavišovská stovka

13. května 2018 v 15:34
Report o další stovce začnu zeširoka. Každá slovka má svůj příběh, nějaký začátek, zápletku, krizovou situaci a nakonec dosažení vrcholu. Já vám dnes popovídám příběh své čtvrté letošní stovky. Na závod jsem přijel společně s setkal s kamarády Titusem a Tomáše, které jsem poznal na Malohanácké Stovce, a jejich kamarádem Romanem. Oba moooc dobří běžci. Hned od začátku šílený kvapík, který vyprovokovali oni dva + jeden další běžec Marek Stříž. A co jsem dělal já? Jak začíná příběh mé stovky? Hurá za nimi samozřejmě. Jsem hloupej a nemám na to, ale jsem aspoň odvážnej. Jak dlouho mi to vydželo, byl jsem odpáraný cca po 4 kilometrech, které jsem proletěli za 18 minut, tedy za 4:30 na kilometr na začátku stovky :-D. Blázni, jako by jim letělo za chvíli letadlo či co. Nutno podotknout, že v tento okmažik jsem neztratil kontakt na fyzicý výkon, ale z důvodu nastávající tmy a seběhu. Jojo, je to součást výkonu, takže žádné výmluvy, ale pravda se říct musí, nejssem dobrý technik, navíc po tmě blbě vidím a prostě v sebězích po tmě dostávám na prdel. Do kopce si myslím, že bych je uvisel o dost déle a neměl jsem ve stoupání výraznější problémy, dokonce jsem vyběhl z vesnice pár desítek metrů za nimi a v kopci is je docvakl. Nevadí od začátku to vypadalo na one men show, což byla nakonec pravda, jen jsem občas do svého pořadu přizval hosta.
Ted trochu čísel z první cca pětiny závodu:
  • prvních deset kilometrů za 50minut
  • první půlmaraton za 1h 52minut
Asi není co dodávat, i když jsem odpadl z první trojce běžel jsem dost nad plán. Sice mě na 15kilometru a pak cca na 19 předběhlo po jednom běžci, ale to mě až tak nezajímalo, soustředil jsem se spíš na tempo a to bylo skvělé. Cíl byl směřovat to někam mezi 12 a 13 hodinami. Přišel dost zamotaný úsek okolo 30kilometru před první občerstvovačkou na rozhledně Šance. V mapě značená turistická značka, po kteér máme běžet podle itineráře, gps trasa závodu vedla trochu jinde a já běžel podle mapy ještě jinudy, ale tvrdošijně jsem se držel reálných žlutých značek a odrazek a nezmatkoval a došel k rozhledně asi jen s nějakým 100m kufrem. Po občerstovačce jsmev vytvořili skupinku na 5-8 místě, propadl se k nám jeden běžec, co více bloudil. Pokračoval jsem s nimi cca 5 kilometrů, ale bohužel se opakoval stejný scénář jako po startu, seběhy byly problém a když pak přišel jeden dlouhý s těžším terénem, tak jsem rázem byl sám a na 8 místě. A následovala další komplikace a to úzká kamenitá cestička se spoustu tmy za zámkem v Hradci nad Moravicí. 5 kilometrů dlouhé trápení a pád na 9 místo. Tohle mi fakt nesedí tma k otmu mlha do toho pzká cestička. Viděl jsem kulové a začal ztrácet optimismus ohledně dosažené dobrého času. Ale objektivně topořád nebylo, tak zlé úsek končil po ccaa 43km a na maraton jse měl 4 hodiny 38 minut. Jinými slovy, pořád byl výhled dát to pod 13 hodin úplně v klidu. Cesta dále ubíhala v klidu a já držel slušné tempo, přestože jsem měnil čelovku, pak baterku a tak vůbec. Pořád to bylo dobré, příběh stovky plynul dál bez větších komplikací a krizí. NEdostatek elánu jse dvakrát zahnal gelem. Na 55 kilometru jsem se u kontroly setkal s jedním se soupeřů, chvíli před kontrolou jsem mu utekl, jsem ho předběhl, když kufroval a za chvíli mě zase dohnal on. Zrovna přicházel úsek s vlastním zančením, takže se společnost hodila, byla větší šance nekufrovat, což se i povedlo a když nepočítám dvě cca stometrocé zaběhnutí na rovině, tak jsem za celý závod nekufroval. Neseběhl si někam dolů, abyhc se pak vracel nahoru, neběžel jsem nikde zbytečně do kopce. Běželi jsme ve dvou až do občerstvovačky na 65km. Kde jsem doběhli dalšího běžce, já vyrazil s občerstvovačk nejrychleji a dostal se patrně na 7 místo, ale těžko říct. Myslím, že jsem měl celý závod přehled kolik lidí předemnou je a najedou jsem nakonec v cíli prý 8, i když jsem přesvědčený o 7 místě :-D. Ne že by to hrálo roli nějakou. Kousek za ob4erstvova4kou bohu6el přišla zápletka a ten pravý příběh této stovky. Po cca 67 kilometrech zvládnutých za parádních 8 hodin a 10 minut tedy se stále reálnou šancí být pod 13 hodin, mě začalo hodně bolet koleno, měl jsem bolesti při běhu do kopce i po rovině a ještě horší z kopce. Brzo jsem spadl pod dva závodníky s občerstvovačky.
Dalších 5,5 hodiny, to byl příběh o překonávání bolesti a snaze běžech, abych nešel závod 16 hodin. Když jsem se rozběhl, tak postupně se bolest kolena odmlčela, spíš jsem ji přestal vnímat. NEměl jsem ale sílu už běhat kopce souvisle a po přehcodu do chůze vždy hodně bolelo se rozběhnout. Popravdě kdyby se nějak závod motal už kolem cílového místa asi bych závod ukončil a tělo si nehuntoval, ale co se dalo dělat.....4 hodiny ráno i nejkratší cestou 20-30km do cíle, to jsem to už rovnou raději došel po trase. Na poslední občerstvovačce mi bylo oznámeno, že jsem 8. Pak jsem dlouhé kilometry nikoho nepotkal až na poslední kontrole nějakých 6km do cíle mě najednou dorazili dva závodníci, kteří mi utekli v seběhu u Hradce nad Oslavicí. Před námi cca 6km, které začínalo stoupáním. Příběh vrcholí, než si označili kontrolu, tak jsem sebral poslední zbytky sil a kopec vyběhl, aby měli pocit, že mám ještě do sil a nesnažili se mě nahánět, pak jsem jim zmizel za rohem z očí. Moje taktika naštěstí přesně vyšla ukázal jsem sílu a pak už mě nikdy neměli na dohled a neměli sílu mě nahánět. Dorazil jsem do cíle v čase 13:41 minut. Chtěl jsem pod 13 hodin a silách to určitě nebýt kolena bylo.

Hodnocení? Za vítězným Tomášem propastných 2,5hodiny a za třetím Titem hodinu a čtyřicet minut. Za prvních dvě třetiny trati s kolenem relativně v pohodě jsme na něj ztratil těch čtyřicet minut a v poslední třetině pak tu hodinu. Takže na první pohled žádný důvod ke spokojenosti s časem. Nicméně jsou to další zkušenosti další slušné umístění v dobré konkurenci. Nedá se nic dělat opusitlo mě počáteční štěstí, kdy jsem na prvních dvou stovkách nenarazil na žádné opravdové borce a vyhrál je :-D
 

Jesenická stovka

8. května 2018 v 19:05
Je to tady třetí stovka roku, ta zatím nejvíc hornatá...Jesenická stovka. Tentokrát nastupuji bez ambicí útočit na čelo závodu. Předešlé výkony soupeřů jsou úctihodné a já si stanovuji cíl být do třicátého místa a sledovat spíš vlastní výkon a dosažený čas...cílem je pod 15 hodin.
Dlouho jsem přemýšlel jaký použít batoh a boty a co ci obléct. Měl jsem sebou salomony, které mi rozbily nohy před třemi týdny na Brdské Stezce, ale cítil jsem se v nich postupně lépe a lépe a nakonec jsem se rozhodl jim věřit víc než lowendům s decathlonu. Dalším otazníkem byl batoh, věřit mnohokrát použitému Arcore nebo novému o něco většíu batohu z lídlu, na kterém se mi líbí několik menších dobře dosažitelných kapsiček. Nakonec jsem se rozhodl pro risk a nový batoh. Oblékl jsem se nakonec dost nalehko a kromě trička jsem si vzal jen vestičku a jen lehké komprosení kratasy.
Už to začíná, neumím se držet ze začátku vzadu, chci mít přehled, pokuď mě to má zničit ať mě to zničí. Od začátlu stoupáme vzhůru a dlouho budeme. Po pár prvních kilometrech se nacházím na 11. místě, úplné čelo mi přecejenom trochu odskočilo, ale zase nechci úplně bláznit. Postupně se propadám a po pár set metrech těžšího stoupání jsem na 15. místě, přichází na řadu první noční klesání, které mí moc nesedí a ztracím další místa, ale daří se mi zachytit dvojice mladých soupeřů a v táhlém stoupání se konečně trochu chytám.
Dostávám se na dvacátý kilometr a přichází první dlouhé klesání, které s krátkou přestávkou měří 7km. Jedná se o klesání po nezpevněných cestičkách, což obvlášť po tmě nemám zrovna v oblibě a navíc mě začíná trápit levé koleno. Klesám osamoceně a až na kontrole na 30km se setkávám s několika lidmi a předbíhají mě dočasně první dvě ženy závody. Opět spíše stoupáme a já chci co chvíli umřít. Chvíli se dotahuji ve stoupání na menší skupinku, ale nakonec mi odskočí. Dobíhám do Ramzové. Hurá tady to znám, tady startuje Jesenikcý horský maraton, který jsem čtyřikrát běžel a po jehož trase se ted těch 42km povětšinou poběží. To byla ta dobrá zpráva. Teď ta špatná, trasa maratonu začíná cca pěti kilometry těžkého stoupání na hřeben do výšky přes 1400mnm na vrchol Šerák. Přichází mi sms od sestry, která mě povzbudí. Komunikuji s Baruškou a snažím se nějak motivovat. Na rozcestí u Vražedného potoka, kde začíná ta nejhorší část stoupání, sedám si na odpočívadle, piji první energy dring a dávám si první gel. A pomalu stoupám. V těchto místech se setkávám s Jaromírem Čihálem, s kterým s přestvákami běžím až téměř do cíle.
Při stoupání trpím, ale gel začíná zabírat a ostatní očividně trpí ještě víc a než vystoupáme na hřeben přeběhneme několik lidí, konečně jsem někoho předběhl. Mimojiné předbíhám i druhou ženu pořadí. A co je hlavní plním cál pro první část závodu dostávám se na hřeben (43km) před rozedněním. Dále pokračujeme po hřebenu, přes Keprník a Vozku k Vřesové studánce. Na tomto úseku nemám zásadnější problém, i když stoupání samozřejěm dávají zabrat. S vyjímkou stoupání n aVřesovou Studánku, která mí stejně jak vždy při horském maratonu chutná a vyhovuje. Není příliš prudké a prostě se m itam běhá pěkně, navíc vím, že od Vřesové Studánky mě čeká cca 4 kilometry dlouhé klesání, kteér mi dá zabrat zase jiným způsobem. Ano je to tak, jako obvykle postupem času hodně bolí i klesání a ke konci tohoto 4 kilomteru dlouhého už se těším na stoupání., které vzápětí přichází.
Další velkou krizi dostávám při stoupání na Malý Jezerník okolo 58 kilometru. Do té doby jsem běžel s Jardou a nikoho dalšího jsem dlouhé kilometry neviděli. Jak mi začne docházet, tak mi mizí z dohledu a další závodník mě předbíhá a jeden dobíhá. Příliš dlouho váhám, než si vypiji další drink a dám gel, to byla velká chyba, když si je těsně před Jezeníkem dám, tka brzo nabíhá energie a o dva kilometry dál u Švýcárny už se mi běží zase pěkně a ještě před rozcestním pod Pradědem, Jardu dobíhám a ryhcle mu mizím. Celkem příjemně se mi klesá k Ovčárně a stoupá k Petrovým Kamenům. Přichází téměř deset kilometrů dlouhý hřeben mezi Petrovými a Ztracenými kameny, kde se dá hodně získat,pokuď má člověk dost sil. A já je kupodivu najednou mám, navíc mi foukne do zad a zažívám jeden z nejlepších úseků v mé krátké ultra kariéře. Fakt paráda, ta samozřejmě netrvá věčně a navíc řeším problém s vodou (stejně jako na Brdské stezce mi nějak vytekla většina camelbagu), ten naštěstí dočasně řeším ještě na hřebenu u Jelení Studánky. Následuje seběh na chatu skříek, kde je občerstvovačka. Tenhle úsek naopak nemám rád, napřed je to hoděn technické a prudké a je to takové pro mě nepříjmné klesání, kousek před občerstvovačkou mě dobíhá Jarda a Ondra Kacar, závodník, který se také ještě několikrát ve vyprávění objeví. Mám štěstí a u občerstvovačky se naše síly spojí. Ondra má v dané fázi nejvíce sil a po pár kilometrech nám utíká jsem na nějakém 85kilometru a máme 20km do cíle. Mě za chvíli zase utíká na chvíli i Jarda, ale zase se po pár set metrech setkáváme.
Přichází úsek turbuletních změn, které určí mé konečné umístění v závodě. Krátce před kontrolou na 86km dobíháme Ondru, kteý řeší žaludeční potíže a předbáháme ho, kousek za kontrolou předbíháme další trojici závodníku včetně první ženy. Následuje krásné klesání do Rapotína. V něm se mi probuzí puchýř a navíc řeším problé s vodou. V Rapotíně si kupuji něco k pití a vyndávám z pravé boty vložky a bolavý puchýř se lepší, mezitím mi bohužel uteče nejen Jarda, ale proleét kolem mě i Ondra a další tři závodníci. Mám šílenou krizi sotva se vleču vesnicí k dalším stoupání a mírně mě předhání první žena pořadí a jeden závodník. Přicházíme pod prudké stoupání, kde chvíli otálejí a přemlouvají asi své tělo k pohybu, toho využívám a v těžkém stoupání jim utíkám a osamostatňuji se. Za chvíli potkávám opět Ondru sedí opřený o strom a říká, že mu došlo...dodnes nechápu, jak se zmátořil a nakonec jsem ho ještě jednou viděl (o tom později). Dobíhám na další kontrolu Rozhledny Bukovka. No u rozhledny, kontorla je nahoře na rozhledně a čeká mě dost schodů. Po kontrole se opět setkávám s Jardou, jsme deset kilometrů od cíle a běžíme spolu dalších cca 7km až k polsendí kontrole před cílem. Snažíme se držet slušné tempo a blížíme se do cíle. Absolvujeme poslední delší stoupání ke kontrole na Městskych Skálách.
Už mi hodně dochází síly, ale konečně jsem na poslední kontrole, nějaká tři kilometry od cíle. Už budeme jen klesat, přesto nechám Jardu běžet, a sám už jdu víceméně na výlet. Což způsobí, že mě asi 200metrů před cílem dobíhá z mrtvých stanuvší Ondra Kacar. Sprintuje a snaží se mě předběhnout, nicméně také vyždímám poslední zbytky sil a také sprintuji a odrážím těsně jeho úkol a konřím na parádním 21. místě v čas 14 hodiny 20 minut. Těsně za námi dobíhá první žena. Ponaučení pro příště, snažit se vyždímat se až do konce a nevypouštět.

Jak vyhodnotit závod? Splnil jsem oba cíle časový i celkové umístění. Sice jsem poprvé jsem na ultra nebojoval na stovce o bednu, ale konkurence byla šílená. Víteství Roberta Frohna za 11 hodin a 20 minut mluví za vše. V průběhu závodu jsem měl několik menších i větších krizí a občas se mi naopak běželo skvěle. Vždy mě nakoplo použití gelu, takže rozhodně asije potřeba si jich brát trochu víc a víc se na ně spolehnout. Další stovka ě čeká hned za týden v Mukařově, takže teď odpočívat a regenerovat a uvidíme co ve mně je.

Brdská stezka

17. dubna 2018 v 18:14
Dva dny po návratu z Thajska, 14 denním flákání přichází třetí ultra roku (LH24, Malohanácká stovka). Na startu mám podobný plán jako vždy, neútočit, ale přitom se držet čela a doufat, že vydrží tělo co nejdéle. Během této "stovky" se spousta věcí pokazila, téměř vše, co se pokzit mohlo, ale pěkně postupně. Od začátku to nebylo kdovíjaké tempo, rozhodně pomalejší než Malohanácká. Krátce po startu se dostávám do tříčlenné skupinky na čele. Hned na začátku přišel první problém, keré zapříčinil další problémy. Bohužel jsem nejslabší z trojice v sebězích (i vinou špatně svítící čelovky) a po nějakých 10km mi dvojice mizí a já chvíli patrám kudy se vidat dál. Ale podařilo se, sám běžím jen pár kilometrů, jak si musím víc všímat značek, když běžím sám, tak zpomaluji a dobíhá mě skupinka tři běžců a běžkyně. Řikal jsem si,že noc přečkam s nimi,nebudu to hnat a uteču jim za svetla a bud třetí :-D Tak úplně jsem to nedodržel,možná to byla chyba možná ne. Do kopce jsem byl ze skupinky nejsilnější a dalších pár kilometrů bylo takové natahování gumy...vždy jsem kousek odběhl a pak se něčím zdržel a zase jsme se seběhli. Zdržením bylo například psaní zpráv Barušce či snaha vyměnit baterky v čelovce, což přiznejme si jde dost špatně po tmě při vypnuté čelovce, takže se to nezdařilo :-D- Nakonec se skupinka postupně přecejenom rozdělila. Nejdříve jsme se oddělili tři....já, nakonec první žena v pořadí a čtvrtá celkově Klára Zelenková a Hynek Urban. Dorazili jsme na občerstvovačku na 33km a s Hynkem jsme se odpoutali negentlemansky od Kláry. Můj cíl zněl tedy jasně byly cca tři ráno a já potřeboval do rozednění běžet s někým. Nasadili jsme vzhledem k okolnostem celkem sběsilé tempo a já se držel zuby nechty, protože jsem opravud nechtěl běžet sám a mít o to větší problém s navigací. Nakonec mi Hynek utekl, ale to už se blížilo ráno a já se rozhodl pošetřit. Spokojil jsme se s průběžným 4. místem a doufal, že se to nějak vyvine. Vůbec nemám zpětně přehled co se událo, na kolikátém kilometru a kolik hodin. Ale k rozdělení došlo řádově kolem 5 hodiny ráno a mohli jsme za sebou mít necelých 50km. Od té chvíle už jsem běžel víceméně sám až do konce.
Nicméně další závodníky jsem potkával, ne že ne. Vlastně to byla moje první stovka, ve kteér se přelévalo pořadí. Chvílemi se mi běželo celkem slušně a chytal jsem druhý a třetí a další dech, skoro jako by bych kočka a měl devt životů, ale nakonec životy došly, ale o tom později. V jednom těžkém kamenitém stoupání a halvně při seběhu jsem ztrati jednu poprvé mě předběhl Oldřich Kudelák, nakonec druhý v pořadí. Naštěstí se mi úplně neztratil z dohledu a v následujícím seběhu po zpevněné cestě jsem ho doběhl a na další kontrolu jsme doběhli společně. On si navíc dal polévku a já ne a dostal jsem se zpět na čtvrté místo. Pokračoval jsem dál o samotě a čím dál víc jsem trpěl, po další kontrole jsem doběhl jednoho ze slovenských běžců, kteří mi na začátku utekli. Zjistil jsem od něj, že Hynek patrně někdo zakufroval dost výrazně, protože ho nepředběhl a byl stále druhý. Tedy teď už byl třetí, protože na druhé místo jsem se dostal já. V ten okamžik se mi běželo zase dobře a přestože jsem zakufroval,tak jsem vzápětí soupeře opět předběhl a víckrát už jsem ho neviděl. Dlouho jsem, ale třetí místo nedržel dal jsem si malinkou pauzu a opět mě předběhl Oldřich, tentokrát už definitivně. To se stalo na 70km a já se rozhodl snažit se hájit třetí místo. Seběhy a rovinky jsem se snažil co nejvíc běhat, do kopce už jsem téměř výhradně chodil. Přes problémy s puchyři si musím zpětně přiznat, že jsem tentokrát závod trochu nezvlád v hlavě a narozdíl od druhé půlky Malohanácké stovky, kde jsem se přes volesti a únavu, ještě občas přinutil do kopců běžet indiánským během, tak tady už se mi to vůbec nedařilo. P5esto kilometry do cíle ubyvaly, na kontrolách 30km d cíle i 17 km do cíle jsem byl stále třetí a čím dál víc jsem věřil, že už to udržím, ale bohužel nastaly další komplikace. Vybil se mi telefon a já posledních téměř 20km šel jen podle itineráře bez mapy, což pro mě bylo psychicky dost náročné a už to že dorazím do cíle,jsem začal považovat za malé vítěství. Navíc jsem už měl pořádně odřená bedra a musel začít mít batoh přes rameno a ne na zádech a tady začal můj konec. Už jsem nemohl běhat ani z kopce a rovinky. Možná mohl, možná by mě tělo pustilo, ale hlava už byla proti...snad poučení pro příště. Nakonec se stalo to co se muselo stát, n aposlední samokontrole cca 4km do cíle, mě předběl Filip Smetana a já byl najednou čtvrtý.
Čtvrtý jsem doběhl i do cíle, ale kvůli tomu, že jsem vynechal vědomě ejdnu technickou pasáž a dostal 20minut penalizace se předemě dostala ještě první žena v pořadí Klára Zelenková a já byl celkově pátý.
Co k závodu říct, rozhodně pro mě těžký závod a poprvé na "stovce" umístění mimo bednu. Bohužel se mi sečetlo několik aspektů negativních:
1) Závod krátce po příletu z Thajska p dlouhém neběhání,na což moje tělo není zvyklé a hlavně asi hlava si trocu odvykla bojovat.
2) Hodně technická trat na mě.
3) Nutnost běžet v nových botech, vytyčený camelbag a vybitý telefon.
4) 120km je na mě dlouhé, sedí mi víc čistá 100.

Nicméně závod jsem si i tak hodně užil. Trat byla parádní a pořadatelům patří dík a pochvala. Můj speciální dík za odvoz na nádraží, kam bych už asi pravdu nedošel a nedostal se do Prahy a pak domů do Brna. Cesta domů to byla samostatná kapitola, šíleně jsem usínal a pohyboval se skrz bolesti stehen a puchýřům jako zombie. Dnes už je úterý a já už překvapivě chodím celkem normálně, do práce jezdím na kole a začínám se těšit na Jesenickou stovku, která příjde za necelé tři týdny.
 


Nejtěžší je první krok....

5. března 2018 v 19:23
První krok je vždy ten nejtěžší. Ať se jedná o první krok konkrétního tréninku nebo o začátek něčeho nového, pokaždé je nejtěžší udělat první krok, vykročit ze dveří. Odhodlat se udělat něco namáhavého, opustit svoji komfortní zónu není lehké. A je to obtižné pokaždé znovu a znovu. Většinou, když mi skončí pracovní doba, tak se mi víc nechce než chce. Bylo to tak i dnes. Žádná z variant kudy běžet mě nelákala, všude bylo nějaké "ALE", ten či onen úsek mě nelákal, nechtělo se mi se trápit, unavovat se. Ale nakonec jsem se rozběhl a dokonce s předsevzetím běžet rychle...a ono to šlo. A nejtěžší bylo začít, pak už to bylo snadné...dvacet kilometrů za hodinku a čtyřicet minut....a světe div se opravdu to šlo většinu doby lehce. Prostě jsem střídal levou nohu za pravou a cesta ubíhala. Tak příště zase hlavně udělat ten první krok...

Malohanácká stovka 2018

11. února 2018 v 11:10
Malohanácká stovka 2018
Report o LH24 jsem napsal, tak dlouhý, že jsem ho zatím nakonec ani nezveřejnil, protože by to stejně nikdo nečetl. Tak to tentokrát zkusím jinak, stručněji.

Po roce jsem se vypravil opět na Malohanáckou stovku, celkově na svou čtvrtou závodní Individuální sto+ akci. Už startovní listina dávala tušit, že tentokrát poprvé poznám, jaké to je nevyhrát. Ale to jsem asi přesně chtěl, porovnat se s nejlepšími a jedním z nejlepších u nás v dané odnoži běhu je loňský vítěz CSUT poháru Robert Frohn a ten na startu byl a hned po startu do toho šel naplno, ale to bych nebyl já, abych to nezkusil. Není můj styl nechat si utéct čelo a od začátku závodu netušit kolik závodníku se přede mnou pohybuje a nevědět, jestli bych na ně měl, kdybych to zkusil. Fofr to byl pořádný první desítka stovkového závodu za 52 minut a druhá desítka za 53 minut, no mazec. Nicméně chvílemi jsem běžel na čele jen já a Robert a chvílemi nás běžela pěti členná skupinka, začalo se to trhat mezi 20km a 25km a já vytvořil na dalších 25 kilometrů dvojici na třetím až čtvrtém místě s Titus Ablorh a když jsem zrovna měli dostatek sil a dechu, tak jsem i celkem pokecali. Bohužel se opakoval scénář z loňského roku,ale ještě s větší silou, na cca posledních pěti kilometrech prvního 50km okruhu mi náhle vypnuli proud a nohy mě bolely, že se mi chtělo po polovině závodu skonči. A tak mi kromě sil zmizel i Titus. Nicméně i tak (nebo možná právě proto) jsem urazil prvních 50 kilometrů za 5 hodin, takže mírně lépe, než jsem si plánoval. Skutečnost, že to první dva zvládli za 4,5 hodiny...a že jsem byl průběžně čtvrtý..to už tak prostě je, často je někdo lepší, je lépe připravený, ale je dobré plnit svoje časové plány a cíle, na jaké umístění to bude stačit už je na soupeřích. Krátce po mně doběhlo několik dalších závodníků a já měl pocit,že v mém stavu už nemám silu s nimi zápasit a jít na 10 hodinovou procházku se mi fakt nechtělo.

Reálně jsem přemýšlel, že to skončím, ale pak jsem vyměnil pár zpráv s Baruškou a rozhodl se, že to zkusím. Musím pro ni přece být nezničitelný hrdina. :-D Mezi tím odběhlo několik soupeřů a já myslel, že jsem opustil sokolovnu, tak okolo 10 místa. Vyrazil jsem s cílem zvládnout druhých 50km pokuď možno za 7 hodin a docílit svého původního cíle zdolat 100km cíle 12 hodin čistého času. Vyběhl jsem, po pravdě mi vyhovovalo, že jsem šel tentokrát sám, nesnažil jsem se někoho ani utrhnout ani jsem se nesnažil se někomu přizpůsobit, držet se ho a jít na hranu svých možností. Do kopců jsem ze začátku chodil a z kopce pomalu běhal, ono to kupodivu šlo postupně lépe a lépe. Nezlepšilo se to nijak zázračně, nohy bolely a do kopce jsem běžel indiánským během, ale uběhnuté kilometry naskakovaly a cíl se přes občasné zakufrování blížil. Na benzínce v Moravské Třebové (po cca 22kilometrch) jsem zjistil, že jsem se mýlil ohledně svého umístění v závodě. Paní na dala kontrolní razítko a oznámila mi, že jsem šestý, navíc v pořadí pátý si dával kafíčko a tak jsem byl rázem pátý a dostal chuť to aspoň takhle nějak udržet, ale pořád byl hlavní čas a nechtěl jsem se nijak trápit. Se závodníkem, který si dával kafíčko jsem se následujících téměř 20 kilometrů přetahoval o to páté místo. On byl lepší do kopce a já překvapivě z kopce.

Rozhodující okamžik celého závodu, který zásadně ovlivnil můj pocit z něj, nastal asi 8 kilometrů před cílem. Bylo právě po seběhu, takže jsem zuby nehty hájil páté místo. Doběhli jsme ke krátké asi 300 metrů dlouhé vracečce. Já běžel teprve směrem tam a najednou míjím dva závodníky...třetího a čtvrtého v závodě a jedním z nich byl můj starý známý Titus....ty jo, myslel jsem, že jsou mnohem dál...najednou vidím bednu. Je tak dvě až tři minuty daleko. Po dlouhých kilometrech, kdy jsem bojoval jen s časem a se sebou se ve mně probouzí závodník. Snažím se běhat i do kopce a stává se ze mě lovec. Moc nevěřím, že je to reálné zvládnout, ale najednou u poslední kontroly jsou přede mnou opravdu jen kousek, tak minutku. Bojuji dál. Vidím, že přecházejí do chůze, že ani jim už to moc nechutná. Mám chuť zavolat "buďte kamarádi a počkejte". Ale nekřičím a i tak se cíl zdaří a zhruba 4km před cílem tvoříme tříčlennou skupinku na 3-5 místě, očividně nikdo nemá už moc sílu bojovat a prát se o osamostatnění na bedně, chvíli táhne jeden potom zase druhý a nakonec třetí a konečně se dočkáme cíle. Dobíhám za cca 11 hodin 40 minut 102 kilometrů dlouhý závod na třetím až pátém místě. Vítězové jsou o víc jak hodinu před námi.

Chci umřít, chci spát, chci domů. Nechci být tam, kde jsem, i když to tam vlastně je mnohem lepší, než kdekoliv kde jsem byl v průběhu uplynulých 11 hodin :-D. Ale co, jsem v cíli zase jsem to dokázal, chtěl jsem být nezničitelný hrdina pro svou milovanou, ale musím trochu přiznat, že tentokrát, jsem tak trochu hrdina i sám pro sebe. Po půlce jsem byl na dně vyrazil jsem se zpožděním s myšlenkou, jestli to vůbec nějak došlapu. Nakonec jsem druhou půlku zvládl o něco rychleji, než moji partáci na 3-5 místě a vytáhl jsem ze sebe netušené rezervy. Bylo to těžké, ale někde jsem vyškrábl zbytky sil, které se stihli obnovit po dvacetičtyřhodinovce na Lysé Hoře. Co si ještě ze závodu odnesu? Poznání, že jestli se chci měřit s dobrými či nejlepšími běžci musím ještě makat a musím na to být odpočatý a v plné síle. Odnáším si také asi nejlepší závodní zážitek z dlouhých závodů….zážitek z boje o pozice a zážitek s vyždímání se ze všech sil i z těch, které jsem nevěděl, že mám. Mno nic, za cca dva měsíce těsně po dovolené v Thajsku mě čeká další stovka: Brdská stezka.

PS. Sněhu a zimy bylo víc než na Lysé Hoře :-D

Rekordní objem

11. února 2018 v 11:02

Rekord

Znáte ten pocit, když se jednou za čas zblázníte a zamilujete se do čísílek. Přesněji řečeno do čísel naběhaných kilometrů do objemů. Jednou za čas to tak mám, že nastane týden či celý měsíc, kdy si uletím a dělám vše ve jménu, co nejvyššího počtu naběhaných kilometrů. Naposledy to loni v říjnu skončil 670km za měsíc a 199km v jednom týdnu. A už je to zase tady, kde to asi skončí v měsíci lednu? Jedno vím jistě v uplynulém týdne tak láska do rostoucího skončila na čísle 201km a vznikl nový týdenní rekord.

LH24 se blíží

11. února 2018 v 11:01

Čím víc se mi přibližují velké závody, tím víc se těšívám, ale také tím víc analyzuji své možnosti a plánuji, stanovuji cíle. Za cca deset dní vyběhnu ve Štafetě s kamarádem Lukášem do závodu LH24. 24 hodin budeme na střídačku vybíhat na Lysou Horu. Trasa cca 11km, stroupání cca 5 km s převýšením cca 800 metrů. K tomu sníh, led, zima a po větší část závodu tma. No výzva, jak má být. Chvílemi se přistihuji, že myslím na to, že naše cíle by neměli být malé. No uvidíme, ona nás hora možná rychle vyléčí z našich plánu a představ. Náš skromný plán je, že bychom 10 kol dohromady měli dát snad určitě. 12 kol by byl takový pěkný standard, ale oba myslíme spíš na 14 kol, přičemž rekord je 15. Tak uvidíme, člověk se nesmí držet při zemi zvlášť, když bude stoupat. Potřeboval bych,aby byl závod tak o 14 dní později, ale i tak to snad bude dobré, za oněch 14 dní mám pak Malohanáckou stovku a ani tam po loňském vítězství nemůžu mít úplně malé cíle. Samozřejmě vždy a všude záleží na konkurenci.
Trénink každopádně probíhá. Tma mě sice drží během týden dál od lesů a těžšího terénu, ale snažím se to dohánět o víkendech. Bojím se, že trochu bude chybět hrubá síla ve stehnech :-D Hlavní cíl je stejně jasný a ten snad splníme, užít si to na plné pecky a užít si i tu bolest, bojovat s hlavou a únavou. Jak řekl Lukáš: "Nejedeme se tam kochat přírodou." Bolest je přítel.

Letím

11. února 2018 v 11:00

V poslední době jsem měl nějak problém s formou, rychlostí a tak vůbec. Ani na mé trase vedoucí po cyklostezce, kde se snažím běhat svižně a trénovat tempovou vytrvalost. Ale pondělí 8.1. 2018 bylo konečně jiné. Vlastně nevím proč. Za vším asi hledej ženu, vím, že jsem spěchal, abych ještě stihl online Barušku, což se i povedlo. Každopádně moje průměrka na cca 18km byla jen těsně přes 4:30 na km. Jasně není to žádný let, není to ani zdaleka moje závodní rychlost, ale já prostě rychle běhat neumím a mimo závod už vůbec ne. Takže 4:30 bylo jedno z nejvyšších temp vůbec. Subjektivní pocit, byl že letím jako blesk a že se lidé musí hrozně divit, kde se tam vzal ten tryskový trpaslík s čelovkou. Jasně jsou zvyklý, že kolem nich občas nějaký běžec hobík proběhne, ale tohle bylo jiné, to byl fofr :-d

Ranní běhání

11. února 2018 v 10:59
Překonávám se. Moje milovaná odjela na několik měsíců do Honkongu a já přizpůsobuji svůj denní režim časovému posunu a samotě. Co z toho vyplývá? Fakt číslo 1) Většinu času mimo spánek a práci vyplňuje běh a chodím brzo spát. Chodím brzo spát, takže můžu ráno dřív vstávat a k čemu ten čas využít? No přece k běhu. Fakt číslo 2) Mám to do práce nejkratší cestou 5km. Tři různé varianty tohoto běhu už běhám 6 měsíců a dost mě to nebaví. Všechno se to sečetlo a já se rozhodl, že využijí ráno k první fázi tréninku. Pět km totiž přece není trénink. Skoro každé ráno vstávám o 20-30 minut dříve a běhám do práce novými trasami v rozmezí 8-9km. A rozhodně se na přesun do práce těším dřív než dřív, běhá se mi lépe a hlavně se cítím lépe. Delší ranní běh se báječně hodí i jako trénink na LH24, kde několikrát za noc vstanu a poběžím 11km. Časem bych chtěl určitě ráno běhat ještě delší trasy, tedy do chvíle než se vrátí moje princezna a budu ráno rád, za každou minutu v jejím náručí at ráno nebo večer.

Proč nepíši?

11. února 2018 v 10:58
Mám problém. Když běžím, tak si často říkám, jak napíši po doběhnutí krátký článek na blog, letí mi hlavou konkrétní věty, ale pak doběhnu domů a už se mi nechce, chci lehnout do vany nebo si pustit film…ideálně vše současně.
Nevím, proč vlastně se mi pak nechce, možná padne hladina endorfinů, možná padne únava, na kterou (musím k sobě být upřímný) mám nárok a nebo prostě jsem líný jako veš, a tak důležitou věc jako je psaní blogu odkládám jen tak pro nic za nic.
Situace došla tak daleko, že jsem od začátku roku nic nenapsal, přestože je hodně o čem psát. Takže to zkusím alespoň formou krátkých vzkazek retrospektivně napsat během dnešního večer.

Kam dál