Jak jsem letěl jako pták a trpěl jako kůň¨

3. února 2017 v 13:25
Jeden takový starší text z konce roku 2012.
Ráno jsem se probudil celý natěšený na poslední oficiální "Běh pro radost". Když jsem dorazil na potemnělý atletický stadion, zjistil jsem, že jsem tam jen já a jeden sněhulák. A ten se mnou běžet nechtěl. Opuštěný stadion zasypaný sněhem a zahalený ve zvedající se mlze vypadal až mysticky. Při průběhu kolem staveniště, kde jsme obyčejně zvyklí zdravit se s dělníky, jsem zjistil, že je dnes opravdu něco jinak a že kromě mých spoluběžců nedorazili ani oni. Vyběhl jsem ze stadionu a pomalu jsem se začal ztrácet v mlze a tmě. Těšil jsem se, jak poběžím po úzkých zasněžených cestičkách, kde nebude ani památky po jiných stopách a budu pro jednou objevitel. Proto jsem uběhl po cestě asi jen 100m a hned skočil do škvíry mezi stromy, na lesní pěšinu a začal stoupat na Palacký Vrch. Ovšem světe div se cestička byla prošlápnutá nějakým pejskařem, nevadí budu neprošlapanou cestičku, kterou mám v životě i při běhu rád, hledat dál. Vyšplhal jsem se na kopec a moje mysl utíkala všemi směry: krásné ráno, super běh, včerejší pěkný večer, dnešní pracovní úkoly a další večery? nedělní závod…no bylo toho moc. Pak jsem se spustil dolů směr Komín, tedy tam kde obyčejně bývá, když zrovna není zahalený mlhou, která by se dala krájet. A pak zase jinou cestičkou zpátky na Palečák. Sakryš i tady někdo večer nebo ráno prošel. No nevadí, přináší mi to jedno ponaučení, že není důležité, jestli už před námi někdo někde byl, ale krása toho místa. Už jsem zase nahoře a pomalu se rozednívá a mizí můj první společník srpek měsíce. Tak už jen jednou nahoru a dolů a jsem tam. Kde tam? Na špičce světa na Medlánovském kopci. Dobíhám nahoru právě včas, abych si užil vycházející slunce. Díky stále se držící mlze je to krásná scenérie, přestože hledím směrem k městu, město nevidím a vidím jen ten načervenalý kotouč, který se dere na oblohu. I když běžím dál z kopce, běžím vstříc vycházejícímu slunci jako Ikaros a právě teď letím jako pták. Hurá, hurá na odvrácené straně kopce konečně nacházím neprošlápnutou cestičku a užívám si pocit objevitele. Sníh mi pod nohami praská stejně, jako mi během běhu postupně praskali v hlavě skořápky, jak jsem si postupně čistil hlavu a dělal si v ní jasno. Stejně jako běh i tento proces dopadl skvěle. Tak jako jsem minulý týden vyčistil grant, tak jsem ráno vyčistil hlavu. Svět je někdy, tak jednoduchý.
A několik bonusů na závěr Na posledním úseku vyplaším srnku a asi jen 100m od kolejí najdu další neprošlápnutou cestu. A další důkaz toho, že to co hledáme, máme často kousek pod nosem, ale musíme uběhnout kus cesty, abychom to zjistili. Když dorazím, ke kolejím, tak už je mlha i tma pryč a začíná krásný den. Dnes jsem běžel hodně pro radost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama