Malohanácká stovka

5. února 2017 v 18:59
Jak už jsem psal dříve, rozhodl jsem se si tréninkově dát ultratrail závod na 110km Malohanáckou stovku a tady je tedy report, jak to vypadalo. Na start jsem dorazil víc jak hodinu před začátkem, ideální stav. Dost času se obléci, namasírovat se, dát si kofolu a sníst nějaký ten vyrobený toast. A pak to začalo. Na startu bylo 40 mužů a žen a jeden pes. Hned po startu jsem se snažil držet v čelní skupince, aby mi nic neuteklo a abych měl případně přehled, kolikátý jsem a kolik lidí zmizelo v dáli a je přede mnou. po vyběhnutí prvního kopce, měla přijít první odbočka ze silnice a naše čelo závodu, ji elegantně přeběhlo, naštěstí jsme to zjistili dost brzo. A už za cca 200m jsme byli zpět na trasu závodu. Tentokrát se mi podařilo se dostat na druhé místo. i když mi to stížila souboj se čtyřnohým účastníkem, který měl měl speciální taktiku předběhl mě, přičemž do mě narazil, pak zastavil a tím zaterasil ve sněhu vyšlapanou cestu, já musel do hlubokého sněhu a oběhnout ho a takhle několikrát dokola. Hned po nějakých dvou kilometrech sem se dostal na úplnou špici a se mnou Patrik. Po zavázání tkaničky mi Patrik trochu poodskočil a já běžel pár kilometru na 2-3 místě.
Na cca 6km přišla první podporující sms od Barušky a já si vzpomněl na to, co mi psala už před závodem, že jsem vlk mezi ovečkami. :-D K tomu jsem přidal vzpomínku jak Scoot Jurek píše při popisu svých závodů o tom, jak s taktických důvodů vypíná čelovku, Běžel jsem po dobré cestě. tak jsem si ji vypnul a rozhodl jsem se zkusit dohnat Patrika, který měl v tu dobu náskok nějakých 300m. Dílo se celkem rychle podařilo a od cca 9 km jsme už běželi spolu. Takže jsme společně narazili na první opravdu hodně zaváté stoupání. Stehna pomalu začínali zjišťovat, jak těžké to dnes v místy hlubokém sněhu bude. Pak naštěstí přišel pohodový seběh k prvním kontrole v Chornici. Prvních deset kilometrů za 53 minut, tedy dost svižně a nejrychleji z celého závodu. Kontrola byla v hospodě a proběhla hladce a rychle a běželi jsme dál. Začátek běhu jsem bojoval s tkaničkami a komplikovalo mi to udržení se Patrika, ale postupem času jsem si je zvládl dobře zavázat :-D Pak přišla jedna z nejtěžších pasáží běhu. Hodně dlouhé úseky se spoustou sněhu nahoru i dolů. V jeden okamžik jsme trochu sešli z trasy a šli s ní paralelně. Při návratu na trasu při stoupání do strmého kopce jsme viděli srnky v lese. Postupně jsme se se prokopali na druhou živou kontrolu s občerstvením. Dal jsem si kofolu a čaj a do kapsy oplatek, který jsem jedl ještě za 30km :-D. po občerstvovačce následovalo dlouhé asi 8km dlouhé stoupání po cestě s vyjetými kolejemi. Sklon nebyl nijak velký, i když se postupně zvětšoval. Tedy pro mě vyhovující. A tady přišel můj velký okamžik a možná i největší chyba. Cítil jsem, že Patrik trochu ztrácí, to mě motivovalo a šlapal jsem do toho víc a víc. Tlačil jsem na pilu, těžko říct jaký náskok jsem si vybudoval, ale bylo to minimálně 500m spíš více. Následovalo naopak dlouhé klesání. Na začátku jsem chvíli hledal kudy vlastně běžet, ale nakonec jsem se zorientoval celkem dobře a rychle. Následovalo těžké stoupání kolem dvou zřícenin, v téhle fázi jsem za chůze chtěl sníst gel, ale nepodařilo se, byl ztuhlý mrazem a nešlo to, to byl problém. Pak seběh do Jaroměřic. Tady jsem ztratil nějaký drahocenný čas, byl jsem zbytečně sebevědomí a nesoustředěný. Na konci Jaroměřic přišlo krátké, ale pro mě brutální stoupání k poutnímu místu. Horko těžko jsem ho vylezl . Na cca 45 kilometru, přišel jeden z psychicky nejtěžších chvil závodu, najednou vidím čelovku a je tam Patrik. V tu chvíli to bylo hodně těžké, navíc přišlo další krátké, ale těžké stoupání a nahoře pasáž s hlubokým sněhem. Bylo to šíleně náročné pro mě v ten okamžik. Nohy už bolely přitom přede mnou ještě přes 60km, přes snahu, kterou jsem investoval do utrhnutí se, mě teď Patrik dohnal. No bylo to hodně na morál, chybělo cca 10km do cíle první etapy a hrozně jsem tam už chtěl být, něco v klidu sníst, namasírovat se.
Pak konečně skončil úsek z hlubokým sněhem a dostali jsme se na silnici, bohužel mi nebylo souzené po ní doběhnout až do Opatovic, běželo se po ní cca 3km. A pak přišel další snad 2km dlouhý úsek těžkým sněhem. Tím víc mě to ničilo, že jsem věděl, že druhá etapa začíná sejným úsekem v protisměru. Úmorná dřina, strašně pomalu naskakovali absolvované metry. Člověk udělal třeba dva kroky s celkem pevným došlapem a třetí se probořil. Deprimující a pomalé, pak konečně přišel úsek posledních dvou kilometrů Velkými Opatovicemi. Zkusil jsem zrychlit a asi naposledy jsme s Patrikem mezi sebou nějak výrazně závodili. Patrik se mě udržel a po namrzlé cestě jsme doběhli do cíle první etapy ve stejném čase.
Konečně jsem se dočkal sokolovny a pauzy. Závod byl koncipovaný tak, že v cíli může člověk strávit, tolik času kolik chce a do jeho celkového času závodu se to nepočítá. Nechtěl jsem v depu zůstat dlouho, ale trochu jsem toho využít chtěl. Vypil jsem zase čaj a kofolu, snědl kuřecí vývar. Provedl rychlou masáž, převlékl se do suchého. Jedním z hlavních bodů pauzy však byly sms od Barušky, v jedné z nich mě napsala, že když vyhraji, tak bude odměna a to mě hodně motivovalo, zkusit se držet Patrika, vyrazit současně s ním, at máme o sobě přehled a snažit se bojovat. A píši rovnou, že to mezi námi, takový boj zase nebyl. Běželi jsme celou druhou část spolu až do cíle a snažili se hlavně udržovat vysokou rychlost pohyby, aby nás nedohnal někdo zezadu. po prvním půli jsme na třetího měli náskok cca 45 minut. Oba jsme toho asi měli tak akorát dost a vyhovovala nám společnost a vzájemná motivace.
Zhruba po hodině v sokolovně jsme znovu vyhěhli. Co psát o dalších 58 kilometrech. Všude spousta sněhu ubírajícího sil a čím dál větší bolesti a únava a neustálé se přemlouvání k tomu se znovu a znovu rozběhnout, kdy to zrovna nebylo moc do kopce. ale pár míst a situací vypíchnu. Hned na začátku nás čekal ubíjející průběh zavátou pasáží, ale bylo to teď trochu z kopce a nohy byly v trochu lepší kondici, než na konci první části a tak to šlo lépe. Byla šílená mlha a bylo zbytečné nějak moc trápit baterku čelovky, stejně by nikam nedosvítila spíš kvůli tomu, abychom byli vidět jsem svítil na nejslabší výkon. Prvních 20km druhé části to bylo, pořád tak nějak setrvale nahoru až do nejvyššího bodu trasy s občasnými krátkými klesáními. Kousek za nejvyšším bodem, byla v pekárně další kontrola a nebyla tam jen kontrola, ale i automat na teplé nápoje, čehož jsme s Patrikem svorně využili. Měl jsem pocit, že pořád jen stoupáme a nikde žádné klesání, pak se to konečně lomilo a dalších 10 kilometrů bylo naopak převážně dolů. Aby to nebylo zase tak lehké, tak začala být námraza a pořádně to klouzalo. Vrchol přišel v Boskovicích, kde se mi na kluzkých kostkách na mostě podařilo uklouznout, tak šikovně, že jsem se ještě vymáchal kaluži. Skoro celé Boskovice jsem šel krokem, protože to moc klouzalo. Opustili jsme Boskovice a čekal mě asi psychicky nejtěžší úsek, ještě bylo něco přes 20km a šlo se přes 3km, sice po rovině, ale hlubokých sněhem. Pořád ještě daleko do cíle a taková těžká lopota. Ale zvládl jsem to a pak už se začal citelně přibližovat cíl, poslední 3 středně těžké kopce před námi. Posledních cca 15 kilometrů jsem zase dost běžel. Částečně díky tomu, že to bylo často z kopce a také díky tomu, že už jsem to prostě chtěl mít za sebou- Ke konci už bylo zcela zřejmé, že už to vůbec nebylo o boji mezi mnou a Patrikem. Ne že bychom se dohodli, že dorazíme společně, to v žádném případě, ale měli jsme toho oba tak akorát. Když jsem se rozběhl, rozběhl se i Patrik. Celkově si myslím, že měl Patrik trochu víc sil. Chvílemi mi sice připadalo, že když běžíme do mírného kopce, že jsem schopný mu o pár metrů odskočit, ale on pak prostě běžel o 20sekund déle, když já už jsem nemohl a potřeboval jsem vydechnout, a doběhl si mě. A souvisle já už jsem běžet opravdu nemohl. A závodit pak na kluzké silnici na posledním kilometru a snažit se se jeden druhého urvat na posledním kilometru ze 116 převážně společně ubojovaných. To už mi přišlo zbytečné a nevhodné, to přiznávám. Patrikovi děkuji za společnost a jeho otpimismusm ve chvílích, kdy mě se moc enchtělo věřit, že je tam ěnkde vepředu cíl :-D

Finito 116km za 14 hodin a 18 minut na děleném prvním místě. Je na čase to zhodnotit. Trasa nebyla extrémní převýšením, ale množství sněhu a pak i led, udělali své a byla to náročná stovka. Stovka, která mě trochu nutí přemýšlet, jestli jich nemám zkoušet víc. Je to na mě trochu dlouhé baví mě víc trasy tak do 60km. Ale když ono mi to tak jde :-D Startoval jsem na dvou individuálních stovkách (pokaždé spíš ke 120km) a obě jsem vyhrál č spoluvyhrál. Odrazuje mě fakt, že závody se z velké části odehrávají v noci a nedá se moc kochat a to, že se za nimi musí dost cestovat. Nechám si to rozležet a uvidíme. Velké díky patří mé milované Barušce, která po celou noc si nařizovala budík, aby mě mohla povzbuzovat na dálku a moc mi to pomohlo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 realitiocz realitiocz | 5. února 2017 v 23:41 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama