Malohanácká stovka 2018

11. února 2018 v 11:10
Malohanácká stovka 2018
Report o LH24 jsem napsal, tak dlouhý, že jsem ho zatím nakonec ani nezveřejnil, protože by to stejně nikdo nečetl. Tak to tentokrát zkusím jinak, stručněji.

Po roce jsem se vypravil opět na Malohanáckou stovku, celkově na svou čtvrtou závodní Individuální sto+ akci. Už startovní listina dávala tušit, že tentokrát poprvé poznám, jaké to je nevyhrát. Ale to jsem asi přesně chtěl, porovnat se s nejlepšími a jedním z nejlepších u nás v dané odnoži běhu je loňský vítěz CSUT poháru Robert Frohn a ten na startu byl a hned po startu do toho šel naplno, ale to bych nebyl já, abych to nezkusil. Není můj styl nechat si utéct čelo a od začátku závodu netušit kolik závodníku se přede mnou pohybuje a nevědět, jestli bych na ně měl, kdybych to zkusil. Fofr to byl pořádný první desítka stovkového závodu za 52 minut a druhá desítka za 53 minut, no mazec. Nicméně chvílemi jsem běžel na čele jen já a Robert a chvílemi nás běžela pěti členná skupinka, začalo se to trhat mezi 20km a 25km a já vytvořil na dalších 25 kilometrů dvojici na třetím až čtvrtém místě s Titus Ablorh a když jsem zrovna měli dostatek sil a dechu, tak jsem i celkem pokecali. Bohužel se opakoval scénář z loňského roku,ale ještě s větší silou, na cca posledních pěti kilometrech prvního 50km okruhu mi náhle vypnuli proud a nohy mě bolely, že se mi chtělo po polovině závodu skonči. A tak mi kromě sil zmizel i Titus. Nicméně i tak (nebo možná právě proto) jsem urazil prvních 50 kilometrů za 5 hodin, takže mírně lépe, než jsem si plánoval. Skutečnost, že to první dva zvládli za 4,5 hodiny...a že jsem byl průběžně čtvrtý..to už tak prostě je, často je někdo lepší, je lépe připravený, ale je dobré plnit svoje časové plány a cíle, na jaké umístění to bude stačit už je na soupeřích. Krátce po mně doběhlo několik dalších závodníků a já měl pocit,že v mém stavu už nemám silu s nimi zápasit a jít na 10 hodinovou procházku se mi fakt nechtělo.

Reálně jsem přemýšlel, že to skončím, ale pak jsem vyměnil pár zpráv s Baruškou a rozhodl se, že to zkusím. Musím pro ni přece být nezničitelný hrdina. :-D Mezi tím odběhlo několik soupeřů a já myslel, že jsem opustil sokolovnu, tak okolo 10 místa. Vyrazil jsem s cílem zvládnout druhých 50km pokuď možno za 7 hodin a docílit svého původního cíle zdolat 100km cíle 12 hodin čistého času. Vyběhl jsem, po pravdě mi vyhovovalo, že jsem šel tentokrát sám, nesnažil jsem se někoho ani utrhnout ani jsem se nesnažil se někomu přizpůsobit, držet se ho a jít na hranu svých možností. Do kopců jsem ze začátku chodil a z kopce pomalu běhal, ono to kupodivu šlo postupně lépe a lépe. Nezlepšilo se to nijak zázračně, nohy bolely a do kopce jsem běžel indiánským během, ale uběhnuté kilometry naskakovaly a cíl se přes občasné zakufrování blížil. Na benzínce v Moravské Třebové (po cca 22kilometrch) jsem zjistil, že jsem se mýlil ohledně svého umístění v závodě. Paní na dala kontrolní razítko a oznámila mi, že jsem šestý, navíc v pořadí pátý si dával kafíčko a tak jsem byl rázem pátý a dostal chuť to aspoň takhle nějak udržet, ale pořád byl hlavní čas a nechtěl jsem se nijak trápit. Se závodníkem, který si dával kafíčko jsem se následujících téměř 20 kilometrů přetahoval o to páté místo. On byl lepší do kopce a já překvapivě z kopce.

Rozhodující okamžik celého závodu, který zásadně ovlivnil můj pocit z něj, nastal asi 8 kilometrů před cílem. Bylo právě po seběhu, takže jsem zuby nehty hájil páté místo. Doběhli jsme ke krátké asi 300 metrů dlouhé vracečce. Já běžel teprve směrem tam a najednou míjím dva závodníky...třetího a čtvrtého v závodě a jedním z nich byl můj starý známý Titus....ty jo, myslel jsem, že jsou mnohem dál...najednou vidím bednu. Je tak dvě až tři minuty daleko. Po dlouhých kilometrech, kdy jsem bojoval jen s časem a se sebou se ve mně probouzí závodník. Snažím se běhat i do kopce a stává se ze mě lovec. Moc nevěřím, že je to reálné zvládnout, ale najednou u poslední kontroly jsou přede mnou opravdu jen kousek, tak minutku. Bojuji dál. Vidím, že přecházejí do chůze, že ani jim už to moc nechutná. Mám chuť zavolat "buďte kamarádi a počkejte". Ale nekřičím a i tak se cíl zdaří a zhruba 4km před cílem tvoříme tříčlennou skupinku na 3-5 místě, očividně nikdo nemá už moc sílu bojovat a prát se o osamostatnění na bedně, chvíli táhne jeden potom zase druhý a nakonec třetí a konečně se dočkáme cíle. Dobíhám za cca 11 hodin 40 minut 102 kilometrů dlouhý závod na třetím až pátém místě. Vítězové jsou o víc jak hodinu před námi.

Chci umřít, chci spát, chci domů. Nechci být tam, kde jsem, i když to tam vlastně je mnohem lepší, než kdekoliv kde jsem byl v průběhu uplynulých 11 hodin :-D. Ale co, jsem v cíli zase jsem to dokázal, chtěl jsem být nezničitelný hrdina pro svou milovanou, ale musím trochu přiznat, že tentokrát, jsem tak trochu hrdina i sám pro sebe. Po půlce jsem byl na dně vyrazil jsem se zpožděním s myšlenkou, jestli to vůbec nějak došlapu. Nakonec jsem druhou půlku zvládl o něco rychleji, než moji partáci na 3-5 místě a vytáhl jsem ze sebe netušené rezervy. Bylo to těžké, ale někde jsem vyškrábl zbytky sil, které se stihli obnovit po dvacetičtyřhodinovce na Lysé Hoře. Co si ještě ze závodu odnesu? Poznání, že jestli se chci měřit s dobrými či nejlepšími běžci musím ještě makat a musím na to být odpočatý a v plné síle. Odnáším si také asi nejlepší závodní zážitek z dlouhých závodů….zážitek z boje o pozice a zážitek s vyždímání se ze všech sil i z těch, které jsem nevěděl, že mám. Mno nic, za cca dva měsíce těsně po dovolené v Thajsku mě čeká další stovka: Brdská stezka.

PS. Sněhu a zimy bylo víc než na Lysé Hoře :-D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama