Květen 2018

Plavání a blog

30. května 2018 v 17:55
Dnes malá retrospektiva a trochu zamyšlení. Četl jsem si zpětně články z konce roku 2016, ve kterých popisuji začátky plavání a to, jak jsem konečně začal dýchat do vody a že tak udělám pár temp po sobě. Vtipné, jakoby to dnes už ani nebyla pravda, ne že bych byl kdovíjaký plavec to rozhodně, ne. Nicméně jsem po půlroce tréninku plavání zvládl celkem se ctí 3,8km na ironmeovi a od té doby jsem si hrál s vlnami v moři v Řecku a Thajsku a uplavat stovky metrů na přehradě a vypadat u toho jako sportovec pro mě není problém. Kdyby mi ironmen nepřinesl nic jiného než, že jsem se naučil obstojně plavat, tak jsem rád, třeba budu mít díky tomu jednou větší šanci naučit to potomka. Jsem prostě rád, že patřím mezi relativně malé procento Čechů, kteří se nechodí k vodě jen válet a cákat, ale chodí tam plavat.

Hodnocení po poločase poháru

27. května 2018 v 20:09
V minulém článku jsem psal o problémy s kolenem a o otevření hlavy a odnesení si něčeho pozitivního. NE, rozhodně neutíkám z boje, nevzdám se pro letošel cíle uběhnout alespon 8 stovek v poháru CSUT a pokusit se zaútočit na něajkou slušnou pozici v poháru. Mám za sebou 4 stovky poháru a chtěl bych dnes vyhodnotit jak se mi daří v poločase letoční výzvy a trochu to porovnat s lonským rokem a výzvou v podobě ironmenna. Pěkně postupně tedy:

Malohanácká stovka(cca 100km): dělené 3. místo , čas 12 hodin a 12 minut: S umístěním i časem spokojenost, velká krizec v půlce, ale pak se můj výkon zlepšoval a sebral jsem se a ke konci jsem dostihly dva závodníky před sebou.

Brdská stezka(120km): 5. místo, čas 18hodin a 39 miut: Stodvacet kilometrů je prostě trochu moc. Tahle stovka byla poznamená spoustou komplikací. Byla těsn po návratu z Thajska. Po pár kilometrch mi praskl camelbag a promočil mi vše včetně bod. Musel jsem použít téměř nerozchozené nové salomony. Hodně jsem si batohem odřel záda. Vybil jsem mi telefon a jsem šel 10km bez gps. Všechno špatně a ke konci se to nasčítalo a přišel jsem o třetí místo cca 4km před cílem. Škoda, ale hodně si cením toho, že jsem to nějak dobojoval,i když v poslední fázi už jsem to trochu s halvou prohrál. Zatím nejtechničtějsí stovka patrně.

Jesenická stovka(104km): 21 místo, 14 hodin a 21 minut: CHTěl jsem čas pod 15 a mám ho. Umístění skokově nejhorší, co jsem kdy zaběhl je dané velkou konkurencí na závodě. Takže s časme i umístěním spokojenost. Poprvé mě na závodě výrazněji zlobí koleno. Velký boj chvílemi. Nejvíc mi kromě hřebenových úseků chutnal dlouhý kopec na Šerák. Hodně jsem vnímal vliv gelů.

Čavišovická stovka(104km): 8. místo, 13 hodin 41 minut. Bláznivá stovka, parádně běháva, šílený úprk na začátku. Musím říct, že svalově a co se týká sil asi nejlepší stovka, i ke konci jsem měl cílu běžet, ale poseldních 40km byl problém s kolenem, které mě hodně limitovala hlavně v sebězích. Na takové trati bych měl běhat času určitě pod 13km spíš ke 12 hodinám, dlouho to vypadalo reálně...ale koleno.

O celkovém průběžném 17. míst v poháru spočítaném p oprvnách dvou absolvovaných závodech nemá cenu nic psát a spekulovat, protože spousta lidí předemnou už za sebou měla víc závodů. S lidí, kteří šli dva závody jsem byl třetí. nicméně myslím, že cíl být do pátého místa celkově musím přehodnotit, tak na umístění do desítky. Každopádně jsem zjistil, že někteří borci, jsou v porovnání se mnou úplně jiný level a když se sjede špička jako na Jesenické, tak je hranou, tak top 20. Uvidíme na co budu stačit, hodně záleží na volbě závodů, protože mají různé bodové hodnocení. Budu bojovat a rvát se, pokud mi to koleno dovolí, tak už za dva týdny mě čeká Valašské kilo, snad to klapne,protože další závody byhc pak musel dost lepit, abych těch 8 stihl nějak poskládat.

.

Zranění

26. května 2018 v 17:52
Čtvrtá stovka v tomto roce a druhá ve dvou týdnech mi vystavila na nějakou dobu stopku. Koleno bylo první dva dny natolik nepoužitelné, že jsem nemohl ani jet na kole, o lidské chůzi nebo o plynulé chůzi do shodů a ze schodů jsem si mohl na nějakou dobu nechat jen zdát. Když jsem šel po schodech, tak jsem musel pěkně tapkat, nahoru vždy první pravá a levá a k ní jen dotáhne a dolů naopak vždy první levá. Mými nejlepšími kamarády se staly ledový obklad,mastička Voltaren a kloubní výživa. V pátek přibyly do party další dva partáci tejpy a tenisák na masáže a situace se začala konečně lepšit.

Dnes uplynulo od závodu už 13 dní a pořád to není úplně ono, ale po týdnu jsem začal jezdit na kole a chodím celkem plynulo. V posledních dvou dnech jsem se zkusil rozběhnout, ale vždy jsem to zabalil po pár stovkách metrů s tím, že to ještě malinko cítím a že nemá cenu to uspěchat a léčení zpomalit. Už mě tedy situace dost štve a hlavně, když je pěkně, tak dost trpím, ale co se dá dělat. Každpádně se snažím chápat vše v souvislostech a řídit se myšlenkou, že vše zlé je k něčemu dobré a výsledek v Čavišově a následné zranění trochu otevřely hlavu a některé věci se brzo změní. Pomalu přivádím myšlenku k životu a víc o ní bude v dalším článku, který příjde brzy.

Čavišovská stovka

13. května 2018 v 15:34
Report o další stovce začnu zeširoka. Každá slovka má svůj příběh, nějaký začátek, zápletku, krizovou situaci a nakonec dosažení vrcholu. Já vám dnes popovídám příběh své čtvrté letošní stovky. Na závod jsem přijel společně s setkal s kamarády Titusem a Tomáše, které jsem poznal na Malohanácké Stovce, a jejich kamarádem Romanem. Oba moooc dobří běžci. Hned od začátku šílený kvapík, který vyprovokovali oni dva + jeden další běžec Marek Stříž. A co jsem dělal já? Jak začíná příběh mé stovky? Hurá za nimi samozřejmě. Jsem hloupej a nemám na to, ale jsem aspoň odvážnej. Jak dlouho mi to vydželo, byl jsem odpáraný cca po 4 kilometrech, které jsem proletěli za 18 minut, tedy za 4:30 na kilometr na začátku stovky :-D. Blázni, jako by jim letělo za chvíli letadlo či co. Nutno podotknout, že v tento okmažik jsem neztratil kontakt na fyzicý výkon, ale z důvodu nastávající tmy a seběhu. Jojo, je to součást výkonu, takže žádné výmluvy, ale pravda se říct musí, nejssem dobrý technik, navíc po tmě blbě vidím a prostě v sebězích po tmě dostávám na prdel. Do kopce si myslím, že bych je uvisel o dost déle a neměl jsem ve stoupání výraznější problémy, dokonce jsem vyběhl z vesnice pár desítek metrů za nimi a v kopci is je docvakl. Nevadí od začátku to vypadalo na one men show, což byla nakonec pravda, jen jsem občas do svého pořadu přizval hosta.
Ted trochu čísel z první cca pětiny závodu:
  • prvních deset kilometrů za 50minut
  • první půlmaraton za 1h 52minut
Asi není co dodávat, i když jsem odpadl z první trojce běžel jsem dost nad plán. Sice mě na 15kilometru a pak cca na 19 předběhlo po jednom běžci, ale to mě až tak nezajímalo, soustředil jsem se spíš na tempo a to bylo skvělé. Cíl byl směřovat to někam mezi 12 a 13 hodinami. Přišel dost zamotaný úsek okolo 30kilometru před první občerstvovačkou na rozhledně Šance. V mapě značená turistická značka, po kteér máme běžet podle itineráře, gps trasa závodu vedla trochu jinde a já běžel podle mapy ještě jinudy, ale tvrdošijně jsem se držel reálných žlutých značek a odrazek a nezmatkoval a došel k rozhledně asi jen s nějakým 100m kufrem. Po občerstovačce jsmev vytvořili skupinku na 5-8 místě, propadl se k nám jeden běžec, co více bloudil. Pokračoval jsem s nimi cca 5 kilometrů, ale bohužel se opakoval stejný scénář jako po startu, seběhy byly problém a když pak přišel jeden dlouhý s těžším terénem, tak jsem rázem byl sám a na 8 místě. A následovala další komplikace a to úzká kamenitá cestička se spoustu tmy za zámkem v Hradci nad Moravicí. 5 kilometrů dlouhé trápení a pád na 9 místo. Tohle mi fakt nesedí tma k otmu mlha do toho pzká cestička. Viděl jsem kulové a začal ztrácet optimismus ohledně dosažené dobrého času. Ale objektivně topořád nebylo, tak zlé úsek končil po ccaa 43km a na maraton jse měl 4 hodiny 38 minut. Jinými slovy, pořád byl výhled dát to pod 13 hodin úplně v klidu. Cesta dále ubíhala v klidu a já držel slušné tempo, přestože jsem měnil čelovku, pak baterku a tak vůbec. Pořád to bylo dobré, příběh stovky plynul dál bez větších komplikací a krizí. NEdostatek elánu jse dvakrát zahnal gelem. Na 55 kilometru jsem se u kontroly setkal s jedním se soupeřů, chvíli před kontrolou jsem mu utekl, jsem ho předběhl, když kufroval a za chvíli mě zase dohnal on. Zrovna přicházel úsek s vlastním zančením, takže se společnost hodila, byla větší šance nekufrovat, což se i povedlo a když nepočítám dvě cca stometrocé zaběhnutí na rovině, tak jsem za celý závod nekufroval. Neseběhl si někam dolů, abyhc se pak vracel nahoru, neběžel jsem nikde zbytečně do kopce. Běželi jsme ve dvou až do občerstvovačky na 65km. Kde jsem doběhli dalšího běžce, já vyrazil s občerstvovačk nejrychleji a dostal se patrně na 7 místo, ale těžko říct. Myslím, že jsem měl celý závod přehled kolik lidí předemnou je a najedou jsem nakonec v cíli prý 8, i když jsem přesvědčený o 7 místě :-D. Ne že by to hrálo roli nějakou. Kousek za ob4erstvova4kou bohu6el přišla zápletka a ten pravý příběh této stovky. Po cca 67 kilometrech zvládnutých za parádních 8 hodin a 10 minut tedy se stále reálnou šancí být pod 13 hodin, mě začalo hodně bolet koleno, měl jsem bolesti při běhu do kopce i po rovině a ještě horší z kopce. Brzo jsem spadl pod dva závodníky s občerstvovačky.
Dalších 5,5 hodiny, to byl příběh o překonávání bolesti a snaze běžech, abych nešel závod 16 hodin. Když jsem se rozběhl, tak postupně se bolest kolena odmlčela, spíš jsem ji přestal vnímat. NEměl jsem ale sílu už běhat kopce souvisle a po přehcodu do chůze vždy hodně bolelo se rozběhnout. Popravdě kdyby se nějak závod motal už kolem cílového místa asi bych závod ukončil a tělo si nehuntoval, ale co se dalo dělat.....4 hodiny ráno i nejkratší cestou 20-30km do cíle, to jsem to už rovnou raději došel po trase. Na poslední občerstvovačce mi bylo oznámeno, že jsem 8. Pak jsem dlouhé kilometry nikoho nepotkal až na poslední kontrole nějakých 6km do cíle mě najednou dorazili dva závodníci, kteří mi utekli v seběhu u Hradce nad Oslavicí. Před námi cca 6km, které začínalo stoupáním. Příběh vrcholí, než si označili kontrolu, tak jsem sebral poslední zbytky sil a kopec vyběhl, aby měli pocit, že mám ještě do sil a nesnažili se mě nahánět, pak jsem jim zmizel za rohem z očí. Moje taktika naštěstí přesně vyšla ukázal jsem sílu a pak už mě nikdy neměli na dohled a neměli sílu mě nahánět. Dorazil jsem do cíle v čase 13:41 minut. Chtěl jsem pod 13 hodin a silách to určitě nebýt kolena bylo.

Hodnocení? Za vítězným Tomášem propastných 2,5hodiny a za třetím Titem hodinu a čtyřicet minut. Za prvních dvě třetiny trati s kolenem relativně v pohodě jsme na něj ztratil těch čtyřicet minut a v poslední třetině pak tu hodinu. Takže na první pohled žádný důvod ke spokojenosti s časem. Nicméně jsou to další zkušenosti další slušné umístění v dobré konkurenci. Nedá se nic dělat opusitlo mě počáteční štěstí, kdy jsem na prvních dvou stovkách nenarazil na žádné opravdové borce a vyhrál je :-D

Jesenická stovka

8. května 2018 v 19:05
Je to tady třetí stovka roku, ta zatím nejvíc hornatá...Jesenická stovka. Tentokrát nastupuji bez ambicí útočit na čelo závodu. Předešlé výkony soupeřů jsou úctihodné a já si stanovuji cíl být do třicátého místa a sledovat spíš vlastní výkon a dosažený čas...cílem je pod 15 hodin.
Dlouho jsem přemýšlel jaký použít batoh a boty a co ci obléct. Měl jsem sebou salomony, které mi rozbily nohy před třemi týdny na Brdské Stezce, ale cítil jsem se v nich postupně lépe a lépe a nakonec jsem se rozhodl jim věřit víc než lowendům s decathlonu. Dalším otazníkem byl batoh, věřit mnohokrát použitému Arcore nebo novému o něco většíu batohu z lídlu, na kterém se mi líbí několik menších dobře dosažitelných kapsiček. Nakonec jsem se rozhodl pro risk a nový batoh. Oblékl jsem se nakonec dost nalehko a kromě trička jsem si vzal jen vestičku a jen lehké komprosení kratasy.
Už to začíná, neumím se držet ze začátku vzadu, chci mít přehled, pokuď mě to má zničit ať mě to zničí. Od začátlu stoupáme vzhůru a dlouho budeme. Po pár prvních kilometrech se nacházím na 11. místě, úplné čelo mi přecejenom trochu odskočilo, ale zase nechci úplně bláznit. Postupně se propadám a po pár set metrech těžšího stoupání jsem na 15. místě, přichází na řadu první noční klesání, které mí moc nesedí a ztracím další místa, ale daří se mi zachytit dvojice mladých soupeřů a v táhlém stoupání se konečně trochu chytám.
Dostávám se na dvacátý kilometr a přichází první dlouhé klesání, které s krátkou přestávkou měří 7km. Jedná se o klesání po nezpevněných cestičkách, což obvlášť po tmě nemám zrovna v oblibě a navíc mě začíná trápit levé koleno. Klesám osamoceně a až na kontrole na 30km se setkávám s několika lidmi a předbíhají mě dočasně první dvě ženy závody. Opět spíše stoupáme a já chci co chvíli umřít. Chvíli se dotahuji ve stoupání na menší skupinku, ale nakonec mi odskočí. Dobíhám do Ramzové. Hurá tady to znám, tady startuje Jesenikcý horský maraton, který jsem čtyřikrát běžel a po jehož trase se ted těch 42km povětšinou poběží. To byla ta dobrá zpráva. Teď ta špatná, trasa maratonu začíná cca pěti kilometry těžkého stoupání na hřeben do výšky přes 1400mnm na vrchol Šerák. Přichází mi sms od sestry, která mě povzbudí. Komunikuji s Baruškou a snažím se nějak motivovat. Na rozcestí u Vražedného potoka, kde začíná ta nejhorší část stoupání, sedám si na odpočívadle, piji první energy dring a dávám si první gel. A pomalu stoupám. V těchto místech se setkávám s Jaromírem Čihálem, s kterým s přestvákami běžím až téměř do cíle.
Při stoupání trpím, ale gel začíná zabírat a ostatní očividně trpí ještě víc a než vystoupáme na hřeben přeběhneme několik lidí, konečně jsem někoho předběhl. Mimojiné předbíhám i druhou ženu pořadí. A co je hlavní plním cál pro první část závodu dostávám se na hřeben (43km) před rozedněním. Dále pokračujeme po hřebenu, přes Keprník a Vozku k Vřesové studánce. Na tomto úseku nemám zásadnější problém, i když stoupání samozřejěm dávají zabrat. S vyjímkou stoupání n aVřesovou Studánku, která mí stejně jak vždy při horském maratonu chutná a vyhovuje. Není příliš prudké a prostě se m itam běhá pěkně, navíc vím, že od Vřesové Studánky mě čeká cca 4 kilometry dlouhé klesání, kteér mi dá zabrat zase jiným způsobem. Ano je to tak, jako obvykle postupem času hodně bolí i klesání a ke konci tohoto 4 kilomteru dlouhého už se těším na stoupání., které vzápětí přichází.
Další velkou krizi dostávám při stoupání na Malý Jezerník okolo 58 kilometru. Do té doby jsem běžel s Jardou a nikoho dalšího jsem dlouhé kilometry neviděli. Jak mi začne docházet, tak mi mizí z dohledu a další závodník mě předbíhá a jeden dobíhá. Příliš dlouho váhám, než si vypiji další drink a dám gel, to byla velká chyba, když si je těsně před Jezeníkem dám, tka brzo nabíhá energie a o dva kilometry dál u Švýcárny už se mi běží zase pěkně a ještě před rozcestním pod Pradědem, Jardu dobíhám a ryhcle mu mizím. Celkem příjemně se mi klesá k Ovčárně a stoupá k Petrovým Kamenům. Přichází téměř deset kilometrů dlouhý hřeben mezi Petrovými a Ztracenými kameny, kde se dá hodně získat,pokuď má člověk dost sil. A já je kupodivu najednou mám, navíc mi foukne do zad a zažívám jeden z nejlepších úseků v mé krátké ultra kariéře. Fakt paráda, ta samozřejmě netrvá věčně a navíc řeším problém s vodou (stejně jako na Brdské stezce mi nějak vytekla většina camelbagu), ten naštěstí dočasně řeším ještě na hřebenu u Jelení Studánky. Následuje seběh na chatu skříek, kde je občerstvovačka. Tenhle úsek naopak nemám rád, napřed je to hoděn technické a prudké a je to takové pro mě nepříjmné klesání, kousek před občerstvovačkou mě dobíhá Jarda a Ondra Kacar, závodník, který se také ještě několikrát ve vyprávění objeví. Mám štěstí a u občerstvovačky se naše síly spojí. Ondra má v dané fázi nejvíce sil a po pár kilometrech nám utíká jsem na nějakém 85kilometru a máme 20km do cíle. Mě za chvíli zase utíká na chvíli i Jarda, ale zase se po pár set metrech setkáváme.
Přichází úsek turbuletních změn, které určí mé konečné umístění v závodě. Krátce před kontrolou na 86km dobíháme Ondru, kteý řeší žaludeční potíže a předbáháme ho, kousek za kontrolou předbíháme další trojici závodníku včetně první ženy. Následuje krásné klesání do Rapotína. V něm se mi probuzí puchýř a navíc řeším problé s vodou. V Rapotíně si kupuji něco k pití a vyndávám z pravé boty vložky a bolavý puchýř se lepší, mezitím mi bohužel uteče nejen Jarda, ale proleét kolem mě i Ondra a další tři závodníci. Mám šílenou krizi sotva se vleču vesnicí k dalším stoupání a mírně mě předhání první žena pořadí a jeden závodník. Přicházíme pod prudké stoupání, kde chvíli otálejí a přemlouvají asi své tělo k pohybu, toho využívám a v těžkém stoupání jim utíkám a osamostatňuji se. Za chvíli potkávám opět Ondru sedí opřený o strom a říká, že mu došlo...dodnes nechápu, jak se zmátořil a nakonec jsem ho ještě jednou viděl (o tom později). Dobíhám na další kontrolu Rozhledny Bukovka. No u rozhledny, kontorla je nahoře na rozhledně a čeká mě dost schodů. Po kontrole se opět setkávám s Jardou, jsme deset kilometrů od cíle a běžíme spolu dalších cca 7km až k polsendí kontrole před cílem. Snažíme se držet slušné tempo a blížíme se do cíle. Absolvujeme poslední delší stoupání ke kontrole na Městskych Skálách.
Už mi hodně dochází síly, ale konečně jsem na poslední kontrole, nějaká tři kilometry od cíle. Už budeme jen klesat, přesto nechám Jardu běžet, a sám už jdu víceméně na výlet. Což způsobí, že mě asi 200metrů před cílem dobíhá z mrtvých stanuvší Ondra Kacar. Sprintuje a snaží se mě předběhnout, nicméně také vyždímám poslední zbytky sil a také sprintuji a odrážím těsně jeho úkol a konřím na parádním 21. místě v čas 14 hodiny 20 minut. Těsně za námi dobíhá první žena. Ponaučení pro příště, snažit se vyždímat se až do konce a nevypouštět.

Jak vyhodnotit závod? Splnil jsem oba cíle časový i celkové umístění. Sice jsem poprvé jsem na ultra nebojoval na stovce o bednu, ale konkurence byla šílená. Víteství Roberta Frohna za 11 hodin a 20 minut mluví za vše. V průběhu závodu jsem měl několik menších i větších krizí a občas se mi naopak běželo skvěle. Vždy mě nakoplo použití gelu, takže rozhodně asije potřeba si jich brát trochu víc a víc se na ně spolehnout. Další stovka ě čeká hned za týden v Mukařově, takže teď odpočívat a regenerovat a uvidíme co ve mně je.