Červen 2018

Závod, an kterém vás může někdo předběhnout aniž by vás předběhl

11. června 2018 v 14:32
Report z páté stovky roku začnu od konce a přitom tak trochu od začátku. Kráčím jednu hodinu po poledni rozpálenými ulicemi Valašského Meziříčí a zbývá mi pár stovek metrů do cíle závodu Valašské kilo. Sužuje mě velké teplo, trápí mě puchýře a zase už nemám co pít, ale už jsem tady. Oficiální cílový čas 15 hodin a 17 minut a 8 místo, pokud odečtu čas, než jsem vůbec vyběhl, tak se vlezu těsně pod 15 hodin. Přesto je to patrně moje nejpomalejší individuální stovka, ale je to zklamání a špatná zpráva nebo jaká je vlastně cena dnešního výkonu? Kvůli odpovědím se musím vrátit na začátek závodu, a dokonce čtyři týdny před něj.
Je neděle 13. května, včera jsem doběhl Čavišovskou stovku na 8 místě, no doběhl, dokulhal. Posledních 40 km mě bolelo koleno a dva dny po závodě je to stejné, nemůžu ani chodit, ze schodů a do schodů to nejde vůbec, nemůžu ani jet na kole. Situace se v prvním týdnu vůbec nezlepšuje, a i poté se zlepšuje jen pomalu. Poprvé můžu aspoň trochu běžet po 2,5 týdnech. Za téměř měsíc mezi dvěma stovkami stíhám jen jeden delší běh necelých 30 km. Jakžtakž do kupy se dávám až týden před závodem. Takže bylo velkou otázkou, co bude koleno říkat na další stovku.
Je pátek 8. června a jsem na startu Valašského kilo. Před startem jsem si nechal profesionálně zatejpovat obě koleno a jdu do závodu s cílem otestovat, jak na tom tedy moje koleno je. Poprvé se účastním stovky s prvky orientačního běhu, kdy až po oficiálním startu zjišťuji jména 6 kontrolních bodů, kterými musím po cestě mezi startem v Mořkově a cílem ve Valašském Meziříčí dojít. Při dobrém trasování by měla trať měřit prý cca 95 km a mít převýšení okolo 3500 m. Trvá mi déle než většině soupeřů než se zorientuji a vyběhnu, což není optimální začátek, ale co už dnešek stejně mám v plánu pojmout jinak než mám ve zvyku. Jsem rád, že neabsolvuji rychlý start se soupeřením s ostatními a vybíhám v klidu a dalším cílem je otestovat, jestli když vyběhnu pomaleji, tak mi vydrží síly déle a poběžím později rychleji.
Vybíhám z Mořkova a hned pěkně do kopce směrem k prvnímu kontrolnímu bodu Kamenárka rozcestí, hned na tomto prvním úseku nepracuji nejlépe s mapou a záhy si uvědomuji, že šlo jít o necelý kilometr kratší cestou s menším převýšením, co co už. Hned po cca 6kilometrech narážím na Daniela Pospíšila, s kterým běžím společně až do řádově 65 km kilometru. Většinou nepotkáváme nikoho dalšího, jako bychom se šli jen tak proběhnou po Valašsku v noci. K pořádnému kontaktu s dalšími závodníky dojde až na první občerstvovačce na 48 km, ale to předbíhám, pěkně po pořádku. Na 8kilometru narážíme na první kontrolu a jsme v ten okamžik ve čtyřech, tak nějak krátce společně vyhodnotíme další postup, kudy běžet na další kontrolu na Čertův Mlýn. Nejdřív směřuje po krátce hřebenovce směrem na Velký Javorník a na rozcestníku pod ním to bereme prudce dolů na Pindulu a odtud prudce a dlouze nahoru přes Radegast a Pustevny na Čertův Mlýn. Škrábeme se s Danem těžkým stoupáním v protisměru Beskydské sedmičky a poprvé začínáme tušit, že vzhledem k pouhým dvěma občerstvovačkám a horkému počasí bude velkým problémem voda. Při výstupu narážíme na jednu nepoužitelnou studánku. Tohle jsou pro mě asi nejhorší místa na trati, opravdu těžká stoupání, noc….chce se toho nechat a spát…těžká šichta. Daniel na Pustevnách zastavuje a vyloudí od popíjející skupinky vodu. Proto mu na chvíli utíkám, ale nijak to neženu a proto se brzo zase setkáváme. Cestu z Pusteven na Čertův Mlýn si opět zbytečně komplikuji a o pár set metrů si ji prodlužuji během přes vrchol Tanečnice po červené místo, abych běžel po zelené pod ním.
Vydáváme se směrem k hranicím se Slovenskem na třetí kontrolu a současně první občerstvovačku a nevzdálenější místo na trase. Jsme na 26 kilometru. Čeká nás dlouhá část trasy, kde budeme převážně klesat, krátce po odběhnutí z kontroly narážíme na studánku. No trochu jsem se stojící vody bál, ale umřít žízní fakt nechci, takže nabíráme vodu a pokračujeme dál. Už kolem půl páté svítá a pro mě je toto období nejlepší částí závodu. Už je světlo, ale ještě tak nepálí sluníčko, paráda, chvílemi mám pocit, že by to nemuselo být tak zlé. V posledním kopci před nevzdálenější kontrolou narážíme na další studánku tentokrát bezpečněji vypadající a voda je opravdu výborná. Dobíháme na občerstvovačku a kontrolní bod na 45km na rozcestí Hluchanka na hranicích se Slovenskem. Tady narážíme na trojici závodníků, vyrážím chvíli po nich a chvíli před Danem. Následuje pro mě velmi příjemný sedmikilometrový úsek po hraničním hřebenu. Trojici dobíhám a utíkám jim, v tenhle okamžik jde vše dobře, ale ještě je to 50 kilometrů do cíle. Tuhle část trasy jsem si užíval asi nejvíc ze všech včetně moc příjemného bonusu v podobě úžasných výhledů na masiv moravskoslezských Beskyd včetně hřebene, po kterém jsme před chvíli běželi přes Pustevny a včetně královny těch hor Lysou Horu. Na rozcestí Boubalka mě dobíhá Dan a přesvědčí mě, že následující úsek nepoběžíme podél frekventované cesty, ale dáme si to o skoro kilometr delší trasou s větším převýšením. Na konci úseku zjišťujeme, že trojice šla po cestě a kousek nás předběhla. Aneb jak Vás může na závodě někdo předběhnout aniž by vás předběhl. Máme dost sil a naháníme je až je na dalším kontrolním bodě na rozhledně Miloňová po cca 63 kilometrech doháníme a předháníme. Ale to už je vše jinak, kousek od rozhledny jsem si dal gel a mám žaludeční potíže, které mi hodně znepříjemní minimálně následujících 13 kilometrů. Přelévám vodu z camelbagu do předních flaštiček, abych se mohl pořádně napít. V důsledku toho mi utíká Dan a předbíhá trojice soupeřů. Voda mě přece jenom na chvíli probere a já trojici opět dobíhám a utíkám jim,. Na chvíli doženu i Dana, ale přichází další komplikace v podobě puchýře, než si přivyknu nové bolesti a začnu ji ignorovat je Dan pryč a už ho neuvidím. Nakonec je v cíli na šestém místě o osmnáct minut přede mnou. Ted se mi bojuje opravdu těžko, i v seběhu musím občas na minutku sednout, dáchnout si.
Konečně dobíhám do na dlouhou dobu nejnižšího místa na trase do vesnice Hutisko- Solanec. Mám štěstí v neštěstí, fakt je mi zrovna zle…ale hned na kraji vesnice je venku o domku mladá paní a já ji poprosím o naplnění flaštiček s vodou a navíc mi řekne, že ve vesnici je hospoda. Hurááá, možná přežiju. Sice si tím minimálně o kilometr prodloužím trasu, ale bez hospody bych fakt asi doběhnout nezvládl. V hospodě si dávám půllitr kofoly a sklenici vody a nechávám si znovu doplnit jednu z flaštiček. A jede se dál, během pobytu v hospodě mě dle očekávání předběhla pro dnešní závod osudová trojice soupeřů.
Jsem na cca 75 km, 25km do cíle a jedna věc je jistá, to že jsem na začátku běžel pomaleji rozhodně nemá zásadnější vliv na moji energii a rychlost v poslední cca čtvrtině trati. Pohybuji se už dost pomalu bez energie, což může být, ale zčásti způsobeno tím, že už nemám odvahu na další gel a tělu dost chybí sacharidy a takový ten drajv. Zvlněnou krajinou dobíhám na předposlední kontrolní bod a durhou a současně poslední občerstvovačku. Opět je tu moje oblíbena trojice soupeřů, tentokrát už je vidím konečně naposledy. Jako vždy se na občerstvovací stanici moc nezdržuji a běžím dál. Směrem k poslední kontrole a pak do Valašského Meziříčí. Blíží se poledne, je už opravdu velké vedro a chci být co nejdřív v cíli, čímž se dostáváme ke konci závodu a k začátku mého reportu.
Jsem v cíli, jsem 8 běžel jsem cca 15 hodin a co dál? Myslím, že nebýt orientačního stylu závodu a netypického startu, tak bych patrně o dvě až tři místa vepředu, ale taky možná ne. Určitě je výborná zpráva, že drželo zatejpované koleno, téměř jsem o něm nevěděl a během závodu se jeho stav nezhoršoval. To je super. Co není super je celkový čas, prostě tam chybí rychlejší první třetina tratě, kterou většinu běžím mnohem rychleji než dnes, ale to je dáno jiným typem závodu. Negativem jsou opět puchýře, nepoučitelně jsem opět použil Salomony, čtvrtá stovka a pořád zlobí, znovu už fakt ne. Pro mě novým problémem jsou od trička odřené bicepsy, tohle jsem dřív neznal, stane se.
Dva dny po závodě to beru vše čím dál víc optimisticky, nohy mě pobolívají, ale není to nic hrozného bývá to někdy mnohem horší. Když si uvědomím, jak málo jsem toho naběhal za měsíc mezi stovkami, tak je vlastně úplně šílené, že jsem to zvládl se ctí jakžtakž a že se cítím po závodě celkem v dobrém stavu. Teď je potřeba během 4 týdnů do další stovky naběhat přece jenom o něco víc, i když to nepřehnat a hlavně něco v posilovně naposilovat. A na červenokostelecké stovce udělat konečně zase nějaký pořádný výkon, to znamená bez ohledu na pořadí dát stovku pod 13 hodin.

Zásadní změny

1. června 2018 v 20:53
Změna je život, už jsem to naznačil v článku, kde píši o zranění kolene. Ve všem je potřeba hledat něco pozitivního a součansě je potřeba nikdy neusnout na vavřínech a mít hlavu a mysl otevřenou. Takže o co jde? Letos běhám opravdu hodně, přesto výsledky nastovkách nejsou nic moc, není to zlé, ale běhám tak nějak pořád stejně nebo o malinko hůř, místo abych se zlepšoval. K tomu si přidejme problémy s kolenem a že se mi na sebe v poslední době nějak hůř kouká v zrcadle a je rozhodnuto, musím něco změnit.

Několik posledních let, i když jsme třeba zrovna nechodil nějak pravidelně do posilovny, tak jsem nějakým způsobem posiloval. Minimálně dvakrát týdně v rámci bootcampu. Případně jsem půl roku před ironmenem dost intenzivně chodil plavat a k tomu sjem cvičil doma s vlastním tělem, ted v tomto směru nedělám už měsíců nic a jím čím dál hůř.

Tááákže změna....nastává ubírání běžeckých kilometrů a přidání posilování. V prvé řadě je potřeba kvůli běhu nabrt nějakou svalovou hmotu na nohách a posílit střed těla, ale celé tělo se zaslouží pozornost. První změny začaly před víc jak týdnem začal jsem doma cvičit kliky, používat zaprášené desetikilové jednoručky, hrát si s expandery a střed těla trápím v plenku.

Ale dnes přišel další zlom k opětovnému získání lepší běžecké formy alepšího těla současně. Pořídil jsem si multisportkartu, tedy kouzelnou kartičku, která mi za 600kč měsíčně umožňuje chodit na bezmála 150 sportovičtě v Brně všeho druhu: počínaje posilovnami, přes spinning a saunu až po bazény. A dnes mi začala platit a já hned zaútočil na posilovnu. Takže jízda začíná, snad to pocítím na běhu i v zrcadle.

Pomalé rozbíhání

1. června 2018 v 20:40
Hurááááá, uplynulo víc jak 14 dní od Čavišovské stovky a já se konečně pomalu vracím k běhu. Ve středu jsem zvládl první 4kilometry. Ve čtvrtek jsem byl odvážný, odložil jsme kolo a vydal jsem se na 5 kilometrů dlouhý běh do práce a po práci zase z práce. A dnes jsem z práce dokonce běžel oklikou a uběhl jsme 10km a v součtu s ránem 15 kilometrů. A světe div se koleno drží. A co přesně se pod slovem drží skrývá za stav? Po odběhnutí někoika málo kilometrů se stav kolene nezhoršuje. Při samotném běhu o kolenu vím a není to běh jakého jsme schopný ve zcela zdravém stavu a ve formě, což může bý částečně i otázky hlavy. Beprostředně po doběhu je problémová noha taková zatuhlá, ztažená, ale snad bude lépe a lépe. Každopádně zásadní novinka zní: Už zase běhám, sice pomalu a krátce, ale běhám. Úplně pomalu se tedy do toho dostávat nemůžu, protože už za týden mě čeká další stovka. Druhá zásadní novinka příjde v následujícím krátkém článku.